Po Stopách Strachu - Přátelství

Kapitola IV.

Ráno se mi vůbec nechtělo, vstávat.
Než mi došlo, že dnes je den realizace, den kdy začnu své pusté vyšetřování.

Snídani jsem zhltla ani né za dvě minuty. Oblékla jsem se a sebevědomně vyšla z domu.

První hodinu jsme měli mít Zeměpis. Profesor Knedl, neuměl nikdy nic pochopitelně vysvětlit, takže nikdo nikdy neposlouchal.
Proto jsem si vzala papír a začal si zapisovat plán, všechny události co se staly a hledala souvislost.
A nic jsem nenašla.

Vyučování šlapalo jako hodinky, rychle a perfektně.

Hned po škole jsem šla domu. V pokoji jsem si připravila věci, sešit, tužky a propisku.

Na to jak vyučování plynulo, se cesta do knihovny táhla nekonečně dlouho.

Knihovna se nacházela u parku blízko centra města, jen pár ulic od náměstí.
Je to bílá budova, s tmavou střechou. Uvnitř vypadá ještě větší než z venku, spousta místností a sekcí s regály plnými knih.

Právě v jedné z těchto místnosti úplně v zadu si studenti postavili něco jako vlastní sekci. Takže pod jménem "knihovna" či "studovna"si většina z nich vybaví právě toto místo.

Místnost není tak velká jako ty ostatní, je to taková zapadlá část knihovny, regály jsou postavené vedle sebe kolem stěn celé místnosti tak, že tvoří kruh. Do regálů si studenti dávají vlastní knihy a i ostatní z knihovny. Uprostřed byl velký červený kruhový koberec přes celou místnost. Na něm kruhový stolek a kolem něj osm malých sedacích pytlů a další čtyři ještě u vchodu. Všude u regálů na koberci byly rozházené polštáře, aby čtenářům umožnily co největší pohodlí. Na stropě visely světlá a tmavá nebesa a záclony kterými se dali regály zakrýt, většinou ale byli odkryté.

Na naše setkání do bylo dokonalé místo. Zaměstnanci knihovny tam vůbec nechodí, navíc to místo je velmi nenápadné protože vchod je v tenké chodbičce postavené z regálů a právě mezi dvěma regály se nachází tajný vstup. Místo dveří tam je tmavě fialová clona se zlatou výšivkou.

Když jsem tam přišla nikdo tam zatím nebyl, tak jsem vytáhla sešity a aspoň si udělala úkoly a připravila se.

O půl hodiny později jsem uslyšela hlasy. Pak jsem uslyšela ránu, zvedla jsem se tedy od skoro hotové fyziky a nakoukla ven. Jak jsem to viděla, neudržela jsem se a začala jsem se smát.

Byli to David a Adam, jak se strkali když šli po chodbě, převrhli na sebe jeden regál s knihami. Bylo to tak směšné.

Na druhé straně chodby se objevil Matt, což byl jeden z Belliných přátel, když já viděl dostal stejný záchvat smíchu jako já před chvílí.

Pomohla jsem klukům na nohy, a posbírala knihy, kluci pak zvedli regál a dali je tam.

V knihovně jsme pak čekali ještě další čtvrt hodinky než přišla Susan s Emmou, potom Richie a Sam, nakonec Rose. Všechny ty lidi jsem znala jen od vidění. Takže nás tam bylo devět.

Všichni se usadili kolem stolku.

Stoupla jsem si a začala naší konverzaci.
"Takže, pozvali jsme vás jsem, aby jste nám řekli všechno co víte o Bell."
Mladší se na mě podívali, poměrně překvapeně na to, že už jsem jim to říkala.

"Jenže, já o ní nechci mluvit!" vykřikla s pláčem Susan. Sklopila hlavu a dala se do tichého pláče.
Její čistě blonďaté vlasy jí zakrývali obličej.
"Co se stalo?"
"Bell, využívala Susan, už od chvíle co se znají. Hodně jí trápila." odpověděla mi Emma a začala Susan utěšovat "Zjistili jsme to teprve nedávno."

Začala jsem si vše zapisovat do sešítku.

"A co se stalo když jste ji viděli naposled?" zeptal se David

Matt si vzal slovo.
"No, před týdnem jsme to zjistili a pohádali jsme se, bránili jsme Susan, pak jsme to řekli skoro všem. Tehdy před školou jsme ji viděli jak mluvila s nějakou holkou, vypadala naštvaně, navíc Bell nabyla nějaký andílek."
"Jo, to je pravda," potvrdila Rose "Bell jednou vyhrožovala Becce. Slyšela jsem to."

Nastalo trapné ticho.

"Kam šla potom?"
"To nevíme." ozval se Richie "Nejspíš domů."

Když to vyslovil rozblikalo se světlo, to malé světýlko co osvětlovalo celé místo.

"Ehh, co se děje?" začal Adam,
"Nevím, je to strašidelné." řekla Susan.

Když v tu se zhaslo úplně a za clonou byl jemně vidět matný stín osoby.
Susan se rozkřičela a Emma vypadal, že brzy začne taky.

"Ehh, nevíte proč se v celé knihovně vypnula světla?!" ozval se hlas.
Byla to Becka.

Všem se velmi ulevilo.

"Ugh, proč máš vždy ten nejstrašidelnější příchod?!" vyvalila jsem na ní, "Vyděsila jsi nás."
"To se omlouvám."

Další půl hodinky jsme se od nich nic zajímavého nedozvěděli. Snad jenom to kde Bell bydlí, nebo spíše bydlela.

Tak jsme se se všemi rozloučili a šli domů.
Šla jsem přes park s Rose. Její rodiče jeli na dva dny pryč. Jeli na svatbu Rosiny tety.
Jak jsme šli k nám domů tak jsme si povídali. O všem a o ničem.

"Víš mám takové podezření." řekla mi.
"Proč?"
"Becka se chová strašně podivně. Myslím, že má něco společného s tou vraždou."

Její obvinění mě šokovalo.
"Já si spíš myslím, že je pořád v šoku kvůli Miriam. Navíc ji máma nepouští ven, vůbec!"
Najednou se rozkřičela.
"Podle mě je to jen zástěrka! Ty sis nevšimla, že pokaždé když se něco stalo, tak tam s námi nebyla?! V době vraždy, i v ostatních případech!"

"Dobře, dobře, jen se uklidni. Ještě pár bloků a jsme u nás."

Než jsme dorazili domů začalo pršet. Déšť je moje oblíbené počasí, dává najevo jak je příroda silná. Byl to krásný pocit, než se na nebi objevili první blesky.

Oblékli jsme si pyžama a posadili se na gauč, chtěli jsme se dívat na film.
Než jsem vytáhla flešku z šuplíku, dívala se Rose na zprávy.

"Hele!" Ozvala se na jednou a ukazovala prstem na televizi.

...na policejní stanici se dostal další nečekaný případ zmizení, to už je třetí tenhle týden. Pohřešují se Bella Cornetová, Miriam Hagerová a nově
Susan Fisherová. Pokud máte nějaké informace....

"Susan," řekla jsem potichu, "ten vrah nás musí pořád pronásledovat, vždy ví kde jsme a co máme v plánu!"
"Nebo to může být někdo mezi námi, jak už jsem říkala, Becka se chová podezřele."
"Nemyslím si, že je to vrah, ale třeba může vraha informovat."
"Ale proč by to dělala?!"
"Nevím"

Chvíli jsme mlčky seděli a já přemýšlela.
Pak jsem začala.
"Musím ti něco říct."
"Dobře."
"Včera večer, mi někdo volal."
"A kdo?"
"Vrah, nejspíše. Slyšela..., Slyšela jsem Miriam. Brečela a srdcervoucně škemrala o pomoc, pak se ozvala rána a potom jsem rychle zavěsila. O chvíli později mi do schránky někdo hodil tohle."
Ukázala jsem jí lísteček, na půl nasáklý krví.
Vyděšeně si zakryla pusu rukama, aby nekřičela. Obě jsme věděli co musíme udělat.
Musíme zkusit zavolat znova.