Po Stopách Strachu - Přátelství

Kapitola VII.

Hned po hovoru odešla matka do ložnice.
Rychle jsem se schovala za dveře do sklepa, aby mě neviděla. Chtěla jsem se dozvědět více o tom jedu, ale nešlo to. Nevím ten název, neposlouchala jsem pozorněji.
Můj mozek byl psychicky zhroucen, jakoby přestal fungovat. Připadala jsem si jako šílenec, naprosto bezbranná. Už vím jak se musela cítit Becka.
Teprve po chvíli toho ticha mi došlo jak moc je sklep temný.
Stálá jsem nahoře na schodisti, podemnou čirá tma a zvláštní zvuky. Začala jsem je slyšet hlasitěji a hlasitěji, všechny ty zvuky, za poslední týden, všechny nářky, všechna obvinění, každý pláč i ten dveřní zvonek. Zamotala se mi hlava. Chytla jsem si ji a snažila ty zvuky utišit.
Rychle jsem krokem uvouvla. Jenže podemnou nic nebylo. Nic na co by se dalo šlápnout. S křikem, velkými ranami a burácení jsem se ocitla dole pod schodami až u stěny sklepa.
Praštila jsem se do hlavy aspoň sedmkrát.
Začala jsem vydět rudě a v uších mi silně pískalo. Nic jsem neslyšela ani neviděla a po té jsem nahoře uviděla světlo.

Máma rychle rozsvítila světla, které mě neúprosně začali pálet v očích. Ve zlomku vteřiny se na mě ze zhora vrhla Becka.
"Sofie! Jsi v pořádku! Nejsi zraněná? Strašně jsem se o tebe bála." Pevně mě objala,
Už mi došlo, že zvonek co jsem slyšela nebyl odezva vzpomínky, ale reálný zvuk, náhle jsem si začala uvědomovat jak praštěně jsem se ještě před pár vteřinami chovala.
Začala jsem se cítit při smyslech, pořád mě ovšem silně bolela hlava.
"Ano, jsem v pořádku. Jen jsem se praštila do hlavy při tom pádu." odpověděla jsem.
"Máš ránu přes celé čelo!" zvýšila hlas v panice.
"Hned donesu dezinfekci a náplasti." oznámila matka.
Podívala jsem se na Béčku, věděla, že na ní koukám a pohled mi oplatila. Pak s ním uhnula.
Hledala slova a z toho šlo přesně poznat jaké je téma její nečekané návštěvy.
"Přišla jsem kvůli tomu co se stalo s Rose. Věděla jsem, že budeš velmi zasažena."
pokračovala,
"Za tohle mi rodiče prodlouží domácí vězení na půl roku."

Becka s mámou mi pomohli dojít do pokoje. Máma mi pak přelepila moje rozseklé čelo gigantickou náplastí. A pak ještě menšími celý spánek. Tam všude jsem to měla roztržený, ale podle mámy to na šití nebylo.

Vylíčila jsem Becce vše co se dnes stalo. Utěšila mě, ale né tak empaticky jako Rose. I tak jsem byla velice vděčná, že tu je. Chvíli jsme si povídali, já dál seděla na posteli a Becka mi mezitím pomohla připravit věci na zítra do školy. I když jsem mluvila, pořád jsem jí pozorovala, připravená při sebemenším podezřelým pohybu, přejít k rychlé akci, vyhodnocené podle situace.
Domluvili jsme se, že tu bude celý večer, podle Becky, dokud neusnu. Lépe řečeno to chtěla hlavně ona.
Nic jsem ovšem nenamítala, asi bych po tomhle rozhodně neusínala s klidem.
Šli jsme dolů do kuchyně na večeři, byl zvláštní pocit, když tam všichni potichu jedli.

Když mi už bylo dobře, Becka nakonec odešla. Bude mít doma spousta problémů a to jenom teď kvůli mně.
Chtěla jsem ještě zavolat Miriam, jestli něco neví, ale už jsem to nechala být. Neměla jsem na to.

Teď se musím jenom dobře vyspat, tak jak to jen půjde. Bude mi lépe.
Než jsem usla, přemýšlela jsem.
Nad vším.
Proč Miriam ještě nezavolala policii? Proč zrovna Rose? Komu jsme co udělali? Kdo bude další? Jak to snáší kluci?

Má to ještě nějakou spojitost s Nickovou vraždou?