Po Stopách Strachu - Přátelství

Kapitola VI.

Neděle býval pro mě vždy klidný den. Dnešek byl opak.

Hned ráno jsme volali Miriam. Podařilo se jí zjistit, že její vězení před světem, má ještě dvě místnosti. Ale zprávy o dívce která teď v té žaláři byla s ní, zatím neměl nikdo.
"Ne, ona teď konečně spí, musí se vyspat potom co prožila. Dnes jí ta ženská svázala, přímo před míma očima. A nožem jí strhávala kůži z rukou. Má až na kost protrženou nohu, teklo tu spousty krve. Pak vzala takovou těžkou palici a udeřila jí tím do druhé nohy. Má jí úplně rozdrcenou. Strašně jsem se bála. Pak, asi..., nevím nejsou tu hodiny, prostě celou noc strašně úzkostlivě brečela, bez přestání. Jakoby jí nikdy neměli přestat téct slzy."

Slyšela jsem, že začíná brečet, ty holky tam fakt trpí. Cítím se provinile.
"No dobře, Miriam. Kdyby něco tak nám zavolej." dořekla Rose která obsluhovala telefon, zatím co já jsem si česala vlasy.
"Mám, ještě jednu prosbu. Můžu, můžu mluvit s Beckou?"

Rosiina reakce byla zvláštní, nevěděla co říct, ztratili se jí slova.
Přiskočil a jsem k telefonu.
"Ano, ano, večer tu s námi bude Becka."
Pak jsme hovor skončili.

Sešli jsme se s klukama a řekli jim vše co víme, tedy skoro vše. Teorii, "Becka=vrahoun" vymyšlenou Rose, jsme radši vynechali a něco z Miriaminých hovorů taky.
Nevěděli jsme komu můžeme věřit.

Becka, tu s námi nebyla. I když měla zraněnou ruku, pořád musí chodit na trénink. Dnes v neděli ovšem měla zaracha a né trénink. Její rodiče jsou velmi přísní a čím dál víc se o tom přesvědčuji.

Pak jsme všichni šli do studovny, hlavně pro informace. Chtěli jsme najít všechny domy, či stavby, ať už stoleté, které mají tři místnosti a hádám, že budou docela malé. Byli tam samé učebnice, takže nic moc.
Rozdělili jsme si práci. Já a Adam jsme lítali po knihovně a hledali jakékoliv knihy či svazky papírů, které by nám mohli pomoci. Brali jsme všechny knihy s mapami či historií města.
David dělal to samý, ale hlavně se ptal všech zaměstnanců a troufl si oslovit i vrchní knihovnici. Je to taková né moc starší, vysoká dáma, velmi přísná. Dala Davidovi velký aspoň 10kilový svazek záznamů všech budov ve městě za posledních 30 let, plus mapy města. Byla to ohromná kniha a byl to pouze první svátek ze 14ti. Pak nám dala dalších pět svazků, podobně velkých se snad 6000 stranami. Naštěstí pro nás to byli nejnovější svazky. Posledních 13-14 let. Všechno jsme nosili do studovny, kde seděla Rose a všechny knihy srovnávala, pročítala, prohledávala a řádila. David se k ní potom přidal.

V celé studovně nebylo na krok. Rose přeskládávala velké věže z knih, jediná z nás věděla jaký v tom má systém. David projížděl první dva svazky, já projížděla ostatní knihy a Adam projížděl 48leté svazky papírů, dopisů atd.
Po čtvrt hodině, už bylo čtvrt na jedenáct, se ke mě Adam připojil a Rose k Davidovi.
Už jsme měli více než čtvrtinu knih hotovou. Když tu jsme uslyšeli hlasy a smích. Šli přímo k nám. Do studovny.
Byli to jiní studenti.
Když vešli, zarazili se. Prakticky nebylo kam vejít. Zvedli jsme od knihy směrem k nim. Vypadali zmateně. Po chvilce, asi tak po 20 vteřinách, bez jediného pípnutí odešli. No, tady už bylo plno, hádám, že si musí najít jiné místo k učení.

Za 14 minut bude poledne, když tu Rose něco našla, ve starých spisech.
"Hele!" vyjekla nadšením, "Co tohle?"
"Domek na stromě v Hirdonském lese?
Nikdy jsem tam žádný neviděl." řekl David.
"Tak? Co o něm víme?" zeptal se Adam.
Rose začala číst.
"Postavili ho před 47 lety, na vysokém dubu v lese, je poměrně malý a má tři místnosti." odmlčela se, "To by šlo? Je to na nenápadném místě, tam by mohla být Miriam."
"To těžko," přidal David, "Uprostřed lesa není signál, natož mobilní síť, ani elektřina. Nemohla by vám volat."
Rose mezitím pročítala zbytek stránky.
"Po třinácti letech ten domek někdo koupil a o čtyři roky později tam zavedl i telefonní linku." přečetla Rose.
"Rose," vzdychla jsem. "Je to už třináctý totálně opuštěný domeček na podle tebe nenápadném místě, ve kterém by podle tebe mohla být. Jenže ten dům je sakra 47 let starý. Vsadím se, že už se doslova rozpadl."
Teprve po tom co jsem to dořekla, mi došlo jak moc jsem se na ní rozkřičela. Ona nečekala a hned mi můj hněv oplatila.
"Aspoň se o něco snažím!"
"Takže podle tebe se já nesnažím?! Takže podle tebe mi je jedno co bude s Miriam?!"
Do ani né minuty jsme byli v sobě, až nás od sebe museli odtrhnou kluci. V hlavě jsem měla jasno, ale zároveň mi téhle hádky bylo velmi líto.

Ve čtvrt na jednu jsme byli hotový a odešli.
Šli jsme do "BurgersGang" což byl náš oblíbený fast food. Pamatuji si, když tady měl Nick brigádu.
Když nám nesl hamburgery, sklouzl po rozlité kole, kterou měli na svědomí Adam s Rose, přistál rovnou na Becce a Davidovi, a hamburgery přistály na stropě. Čekali jsme celých 15 minut než spadli. Hodně jsme se nasmáli.
Nicka z brigády nevyhodili, protože byl dobrý číšník a uměl rozproudit po restauraci dobrou náladu.
V tenhle moment by se ta jeho pozitivita náramně hodila. Jelikož mi bylo líto toho co se stalo tak jsem se rozhodla, že věci urovnám.
"Rose, je mi to líto co se stalo v knihovně. Vím, že jsou všichni velmi vystresovaní a navíc to byl můj nápad, tohle všechno."
Rose mě ignorovala, pouze dál ukusovala ze svého hamburgeru. Hned jsem věděla, že bude trvat dlouho než se zase se mnou smíří.
Rose přestala kousat, čekala jsem, že promluví. Ona se ovšem začala strašně divně třást, byla bledá jak stěna, začala zvracet krev a jakoby se snažila nadechnout. Neviděla ani hlášku, až se nakonec svalila na podlahu. Stalo se to tak rychle, Adam, David i já jsme k ní automaticky přiskočili. I lidi z ostatních stolů se kolem seběhli. Jedna žena okamžitě začala volat záchranku.
"Rose! Co se děje?!"

Záchranka přijela do čtyř minut, Rose byla celou dobu jako v tranzu. Hýbala se, ale nebyla při smyslech jako hadrová panenka, jako loutka u které se tahá za nitky. Ani záchranáři nevěděli co s ní je.
"Bude v pořádku." řekl nám jeden z nich.
Opak mu byl viděn na očích.

Kluci mě doprovodili domu.
Byla.
Jsem.
Zdevastovaná.
Moje nejlepší kamarádka, jak mohli. Kdo by udělal něco tak strašného. Řekli jsme co se stalo mé mámě. Taky byla v šoku. Chvíli mě všichni utěšovali. Potom co kluci odešli, jsem pomalu vytáhla z batohu pomačkaný igelitový pytlík.
"Co to máš?" ptala se mě. "To je hamburger?"
"J-je, je to ten hamburger, ze kterého jedla Rose." dodala jsem chraplavým hlasem. Spustili se mi slzy.
"Já-ja fakt nevím, p-proč jsem ho vzala! Asi jsem byla zoufalá!" vypískla jsem slabě, skřehotavým hlasem. Věděla jsem, že kdybych mohla tak bych křičela, jenže ono to prostě nešlo.
Krk jsem měla sevřený, nemohla jsem vídat ani hlásku.
Matka si mezitím vzala pytlík do rukou, zkoumala ho s nedůvěrou. Něco tušila, to co já, já si to ovšem nehodlala připustit.
Šla do kuchyně ke stolu, natáhla si rukavice a zbytek jídla vytáhla ven z plastového vězení.
Začalo ho znova zkoumat, tentokrát vážněji a s větší opatrností.

"To snad ne!" nevěřícně prořekla a hnala se k telefonu. Začala vytáčet číslo.
"Haló, tady Irma Shellnedská! Mám vážné informace o Rose Wildové! Dnes jí přivezli do nemocnice. Jde o otravu velmi silným jedem! Musíte jí vypumpovat žaludek, ten jed musí okamžitě pryč!"
"Co?!" vykřikla jsem.
"Počkej nahoře v pokoji Sofie!" okřikla mě.
Vyrazila jsem tedy k pokoji, jenže hned za rohem jsem se zastavila a pozorně poslouchala rozhovor.
"Haló, tady Irma Shellnedská, v restauraci BurgersGang došlo k otravě velmi silným jedem! Vypadá to přesněji jako nějaká zvláštní forma kianidu, takovou jsem ještě nikdy neviděla. Dotyčnýmu hrozí, že nepřežije!
Musíte to tam prohledat a najít viníka aby se nezranili i další!"

Každý rozhovor mi rozerval srdce na tisíc kusů.
Třetí matčin hovor vyzváněl velmi dlouho, až ho zvedl známý hlas, známé ženy. Zněla vesele, až nevině. Vůbec nevěděla jaká rána ji čeká.
"Ahoj Irmo, promiň za to čekání. Je snad nějaký problém?"
"Oh, Elis!" rozbrečela se matka. "Jde o tvou dceru." pokračovala opatrně a nejistě.
Sjela jsem dolů po stěně, s tichým brekem a skrčila se do klubíčka. Věděla jsem která věta následuje.
"Byla otrávena. Rose byla otrávena!"