Po Stopách Strachu - Přátelství

Kapitola X.

Seděla jsem v autě na předním sedadle spolujezdce. Jeli jsme domů, já a máma. Potom co se stalo Rose, jsem tam na chodbě hned před dveřmi omdlela. Našel mě až jeden starší sanitář, hned mě přivedl zpět k vědomí. Pak mě uložil ještě s dalším, mladším sanitářem na lůžko. Naschvál do jiného pokoje než ležela Rose, nejspíš tušili, že jsem nezažila nic pěkného. Tam v tom pokoji jsem ležela s dalšími lidmi až do večera. Přišel za mnou jeden doktor a s ním moje matka. Ti sanitáři jí to museli oznámit.
Potom co mě doktor vyšetřil a řekl, že už můžu jít, pokud budu v klidu, tak mě máma objala.
"Ježíši, co jste vy dvě blbly!" kárala mě.
Už měla po směně, tak jsme jeli domů spolu.

Táta se vše doma hned dozvěděl.
"Ještě, že vám nic není. taky mě objal. Pevně jsem ho objala nazpátek, byla jsem vděčná. Pořád pracuje a tak na mě i mámu nemá moc času, ovšem samozřejmě rodina je pro něj nejdůležitější.

Přinutili mě jít do postele a spát, ještě se mi nechtělo. Po večerní hygieně, mě oba uložili do postele a dali mi pusu na čelo. Máma pak u mě ještě zůstala.

"Mami?"
"Ano zlato?"
"Co se stalo s Rose? Já- já to nechápu byla v pohodě a pak..."
Hlasitě a hluboce vydechla.
"Víš..., Nechci, aby tě to rozrušovalo." snažila se z toho vykroutit.
"Mami?" řekla jsem podezíravým tónem, dávala jsem najevo, že chci pravdivou odpověď.
"Dobře, něco se jí dostalo do krve. Nevíme přesně co a ani jak. Může to být nějaká infekce, či ještě odezva toho-, té otravy."
Musela si všimnout mýho obličeje, protože změnila konec věty. Z jedu na otravu, asi si myslí, či spíš doufá, že jsem až moc hloupá na to, že jí někdo otrávil úmyslně. Ani neví, že jsem odposlouchávala ty její hovory.

"Ale teď běž spát. Po omdlení musíš hodně odpočívat a hlavně pít." podívala se na skleničku s vodou na mém nočním stolku. Pohled jsem jí vrátila, pak natáhla ruku a celou skleničku vypila.
"Hodná holka." S tím zhasla lampičku a odešla.

Přísahám, že jsem se snažila usnout, ale srdce mi bylo strašnou rychlostí a takovou silou. Jakoby mělo prasknout.
Několikrát jsem se vzbudila a zadívala na bledý pokoj. Zase se mi zamlžil obraz. Křečovitě jsem zavřela oči a pevně je držela, při dalším pohledu skvrny zmizely. Měla jsem strach, velkej.
Proč Rose?!

Taky jsem si vzpomněla na holky. Když mě neděsily černé šmouhy, tak mě budilo vyzvánění telefonu.
A pak ta věta...

"Promiňte,ale linka není dostupná."

Děsilo mě to ještě víc a doufala jsem, že jsou v pořádku. To nemůže být náhoda, vypadne spojení, potom co jejich telefon, malém objeví jejich mučitelé. Museli na to přijít a to mě děsilo ještě víc. Co jim asi kvůli tomu udělali.
Muselo to být něco hrozného.

Cítila jsem se provinile, byl to můj nápad s tím vyšetřováním. Měla jsem tolik elánu do práce, nebrala jsem to ani moc vážně, jenže tohle vážné je. Chtěla jsem hledat informace a stalo se tohle, všechno kvůli mně. Už se to Nicka až tak netýká. Nedokážu uvěřit, že mi jeho smrt byla tak fuk, jak rychle jsem se přez ní převezla, teď už si na něj většinou nikdo nevzpomene, ani já.
Ani já a to mě mrzí.

Tak se mi teda nakonec podařilo usnout. Nevím jak, ale věděla jsem, že s tím musím konečně začít něco dělat.

Opět jsem se probudila, bylo něco před třetí, hodně brzo ráno. Už jsem nemohla zabrat, převalovala jsem se že strany na stranu, pozorovala netknutost pokoje i mraky na obloze. Vypadaly jako černý dým, který pomalu zatahoval oblohu. Někdy skrz něj prosvitl měsíc.

Posadila jsem se na postel, většina peřiny ze mě sklouzla a já ucítila skrz pootevřené okno, chladný vzduch. Celá jsem se otřásla a naskočila mi husí kůže. Stejně jako předtím, když jsem poprvé uslyšela Miriam, nebo když mi Říše řekla co si myslí o Becce.
V tu chvíli jsem si řekla, že je nejlepší čas, udělat tu nejhorší věc co mě v tu chvíli mohla napadnout.

Postavila jsem se na nohy a pokusila se narovnat. Křuplo mi mírně za krkem, ale nic hrozného. Na chvíli jsem stála na místě, než jsem si přivykla stání na nohách, chladnému vzduchu i novému tmavšímu pohledu na pokoj.
Rychle jsem se oklepala a vydala se na cestu. Prolezla jsem malou škvírou ze dveří a potichu je přivřela.

Po špičkách jsem našlapovala na parkety, chodbou až ke schodům. Ty byly největší problém. Přidržovala jsem se zábradlí, abych dělala co nejmíň hluku. Ovšem každý schod pod každým mým krokem silně zavrzal, nebo zapraskal. Dostat se dolů mi zabralo celých pět minut. Parkety dole na chodbě jsem lehce zvládla dvěma velmi velkýma krokama. Už jsem byla na cílové rovince v obýváku, který pro mě nebyl žádný problém, neboť byla podlaha pokrytá vyhřátým bílým kobercem.

Rychle jsem přiskočila ke stolku a vzala telefon ze základny. Otočila jsem se a rychle odhopkala co nejdál od chodby. Zkoukla jsem na miniaturní obrazovku a vytočila známé číslo.
Ano, já to musela zkusit znova. Já neusnu dokud mi to nezvednou.

"Promiňte, ale linka není dostupná."

Hned jsem byla o něco smutnější. Zdrcená, ale bez breku. Zase jsem znejistila.
Zase.
Už po několikátý. Zítra si k tomu sednu, Nicka už jsem sklamala, nemůžu to tak nechat i z těmi ostatními.

Vrátila jsem se nahoru, né tak opatrně jako dolů, ale pořád jsem o sobě nesměla dát vědět.
Chybělo mi už jen pár schodů.
Ozvala se rána, směrem z mýho pokoje. Zvuk rozbitého skla ještě dozníval.
"Je tam někdo?! Někdo je v mém pokoji?!" řekla jsem si okamžitě v hlavě a zůstala strnule stát. Neměla jsem žádnou odvahu na to se pohnout.

Když jsem dlouho nic neslyšela, uklidnila jsem se. Překvapilo mě, že ta silná rána nevzbudila rodiče.
"Tak pojď! To dáš!" řekla jsem si v duchu.
Rychle jsem se rozběhla a prudce otevřela dveře od pokoje. Jenže nikdo tam nebyl.
Už už jsem si chtěla začít nadávat jak jsem hloupá, že už jsem se zbláznila, že slyším zvuky. Ovšem okno bylo doopravdy rozbité. Střepy na podlaze se jemně leskly. Uprostřed nich se nacházela bílá, přibližně jako pěst velká, kulička neurčitého tvaru. Pomalu jsem k ní přišla a zvedla ji.
"Papír? Ale to není možné."
Papír by okno nerozbil logicky. Byl to kámen obalený v papíru.
"Vzkaz?"
Papír jsem natrhla a měla jsem pravdu. Sundala jsem ho z kamene. Vypadlo z něho nějaké světlé chmýří, některé bylo pěkně lepkavé.
Na čistě bílém povrchu na mě čekal další krvavý vzkaz.

"Tak a teď kdo?"