Po Stopách Strachu - Přátelství

Kapitola IX.

Úterý,
den co bude navždy připomínat co se stalo. Začla jsem tenhle pokus o vyšetřování, jenom kvůli němu a z vraždy jsme se dostali na sériové únosy a mučení.

Nějak jsem věděla, spíš tušila, že to nejsou jen dva incidenty. Musí tam být spojitost, jenže já pořád zatím nevím co. Nedivím se, že Policie doteď nezjistila kdo ho zabil. Případů zmizení přibývá a to je teď hlavní, navíc tam skoro nikdo spojitost nevidí, ani Rose, Adam s Davidem, ani Becka. Nevěřili mi, to já je přiměla.
A je to vlastně logické.
Co má společného vražda chlapce a zmizení dívek?

Dnes to bylo ve škole nějak prapodivně dlouhé a to máme dnes nejkratší vyučování z celého týdne.

Becka dokonce ani nebyla ve škole! Prostě nepřišla, ani Cassalová nevěděla proč nepřišla.
"To snad nemyslí vážně?!" řekla jsem si v hlavě.
Školní docházka je povinná a nemůže svoji dceru nechat zavřenou doma, jen proto, že zmizel další člověk.

Hnedka jsem radši, že mám limit do pěti a né do- doslova nikdy. Žádné chození ven.
Ani kluci si to nemohli představit. Z mého hlediska je to už hodně přes čáru a už docela psycho. Třeba kluci nemají žádný limit.

Místo matematiky, jsme měli s Cassalovou, třídnickou hodinu. Povídala něco o tom, že policie už má podezřelí jak na tu vraždu na zmizení.
Zaujalo mě to, ale dál to nerozvedla i když to zajímalo všechny ze třídy více, než to další, další ani nevím co, o čem povídala.
Tak jsem zase zpátky sklopila hlavu a lehla si na lavici.

Po vyučování, jsem zavolala mámě co ví o té policii.
"Né, myslím, že o tom jsem nic neslyšela." řekla mi, "Zkusím se poptat."
"Ok. Díky."

Bylo to zvláštní, ale měla jsem pocit, že mě někdo sleduje. Nikoho jsem neviděla, nejspíš až moc přemýšlím nad celou situací.
Uchechtla jsem se a vydala se směrem domů. Na to, že je podzim tak svítilo slunce a bylo příjemně.

Doma jsem odložila tašku, kterou jsem předtím matně hledala ztracenou na narvané chodbě, ztratila jsem tím skoro půl hodiny.
"Tak dobře. Je pět před třetí, vyjdu v deset, ve třičtvrtě tam budu, a ve čtvrt zase pojedu zpátky. Jó, to stíhám."
Rozhodla jsem se, těch sice pouhých pár minut využít a zjistit co se dá. Večer už na to nejspíš nebudu mít čas.
Než jsem však pozvedla telefon ze stolku, kam jsem ho včera uklidila, zarazila jsem se. Hluboce jsem vydechla, bála jsem se co se od nich můžu dozvědět, co jim udělali, nebo jestli ještě někdo-
Zírala jsem do prázdna.
Náhle jsem si uvědomila, jak moc jsem se zarazila. Ztratila jsem náskok pěti minut, které v tomhle časovém závodě, mohou hrát osudovou roli.

Zvedla jsem telefon a vytočila číslo, které už jsem znala nazpaměť. S každým tónem vyzvánění se mě začínal víc a víc zmocňovat strach, začala jsem být nejistá.
15:00, 15:01, 15:04, 15:07, 15:11
Snažila jsem se zachovat klid, ale v hlavě jsem měla paniku, jen a jen paniku.
Už bych dávno měla jít.
"Sakra, proč to nezvedaj!" začala jsem vyšilovat, určitě se něco stalo.

"Promiňte, ale linka není dostupná."

Chtěla jsem zjistit co se děje, ta touha my cloumala s ostatními myšlenkami. Jenže já musela jít, stejně jako jsem chtěla vědět co se stalo holkám, tak jsem co chtěla vidět, že je Rose v pořádku.

Měla jsem štěstí a autobus přijel přesně na čas. Ano, kdybych šla pěšky tak bych to pak domů došla po šestý a byl by problém.
Cesta byla nudná a zdlouhavá. Hirdonská nemocnice, byla v blízkosti středu města, ovšem odkloněná na opačnou stranu, než mi máme dům.
Konečně jsem vystoupila na zastávce "Před špitálem", je od nemocnice vzdálená jen necelých sto metrů, výstižný název. Vydala jsem se hledat v rozsáhlé nemocnici správné křídlo budovy. Dobře jsem se tu vyznala, máma mě jsem brala jako malou, takže jsem věděla kde je například dětské oddělení, kanceláře, sesterna, operační sály, JIP, a spoustu dalších.