Po Stopách Strachu - Přátelství

Kapitola III.

Vypadli jsem z knihovny a celkově ze školy jak nejrychleji to šlo. Jenže dostat se ven byl problém, u vchodu, pro nás momentálně východu byla policie a kriminálka, tři z nich tam v kroužku zachmuřeně argumentovali.

Chtěli jsme ven za jakoukoliv cenu, Rose proto, aby se už na to nemusela dívat aby, nemusela být v místnosti s tím co viděla. David s Adamem vypadali, že zdrhají hlavně, aby se nenechali chytit.

Já jsem chtěla ven z více důvodu a hlavně proto, abych se dostala pod to okno. Jestli se tam vrah dostal oknem, tak se oknem musel dostat i ven.

Věděla jsem že už je na to příliš pozdě, ale stejně, jen co se ti tři o trošičku otočili, instinktivně jsem vyběhla, ze dveří dál ven a automaticky za roh budovy. Překvapilo mě, že si mně nikdo nevšiml.

Nic, nic pod okny nebylo, jen to křoví tiše šustilo. Vždy když se zvedl vítr, cítila jsem velký chladný poryv.

Šla jsem zpátky, nebo spíše jsem chtěla, jen co jsem se otočila spatřila jsem siluetu, ta se ke mě rozběhla.

Neměla jsem žádný čas na reakci, byla dva metry ode mně. Když jsem se připravovala na nejhorší, ta osoba mě v běhu silně objala.

"Co tě to napadlo?!" vykřikla na mě naštvaně, spíše ustaraně, Rose. Musela vyběhnout hned za mnou. Za ní se objevili Adam s Davidem.

"Už je pozdě," řekl Adam " měli bychom jít domů než se o nás začnou strachovat.

Začala jsem protestovat,
"Ne, musíme...-"
Mé dlouhé zívnutí mě přesvědčilo.

"Tak fajn," povolila jsem na konec.

Otočila jsem hlavou k Rose a ještě než jsem vůbec stačila položit otázku, automaticky odpověděla, vždy poznala na co myslím.
"Neboj, domů to zvládnu sama."

"Navíc kousek půjde s náma."
navázal Adam.

"Tak dobře, mějte se."
Potom se naše cesty rozdělili, oni šli dál a já tou cestou opačnou. Když jsem tak procházela kolem baráků a domečku, mezi světly lamp, přemýšlela jsem o kruté realitě, co se právě odehrává.
O vrahovi, o Becce, o Nickovi a ostatních, o sobě.

Došla jsem domů, sundala si bundu a byla tak vyčerpaná, že jsem to s těží zvládla do postele, táta už spal a máma ještě pracovala. Těžký život vrchní sestry.

Přesto, že už se opravdu blížilo k večeru, se u nás zastavil. Ten polda z dneška, plus další tři lidi. Pravděpodobně byl s dalším detektivem přidělen na tenhle případ a ty další dva byla jenom hlídka, jako doprovod. Vsázím, že vůbec nechtěli udělat dojem.
Začal můj výslech a máma byla u toho. Spíš jen tak občas prošla přes obývák, či se zaposlouchal, do mých slov. Někdy taky nabídla "hostům" kafe.

Odešli až snad po třičtvrtě či dokonce až po hodině! Byla jsem strašně unavená, řekla jsem jim vše co vím. Ještě předemnou vyslechli Rose a dokonce i Becku, Adama a Davida. I když nebyli u situace, pořád tam byli předtím s námi.
Ptala jsem se na to když odcházeli.
Konečně, odcházeli.

Převlékla jsem se do pyžama a slehla do postele. Měla jsem příjemný pocit, pocit bezpečí. Pořád mě, ale něco zneklidňovalo. Pod návalu únavy a tlaku jsem však usnula.
Měla jsem noční můru, zvláštní, že mě to překvapilo. Seděla jsem na posteli a chvíli jen tak civěla do tmy, přemýšlela jsem.
Už jsem mi nedařilo usnout, pořád jsem ale byla velmi unavená.

Druhý den ráno, jsem byla doslova chodící mrtvola, vůbec jsem nevnímala okolí.
Vůbec.

Hned při odchodu z šatny jsem vrazila do Nickoli,
"Co to kruci děláš? Zmačkáš mi nové tričko!"
Přesný význam slova horor.