Po Stopách Strachu - Přátelství

Kapitola XII.

Už je to skoro hodina co jsme se probrali. Hned co jsme se uklidnili jsme se snažili najít cestu ven. Dave, jelikož byl blíž ke dveřím, tak se k nim svázaný, doplazil jak housenka. Silně do nich kopl, sice byl svázaný, ale kopat umí dobře, pořád je to fotbalista. Dveře mu odpověděli stejnou silou, ale ani se nehly. Na to, že vypadají staře, tak oni i ten zámek mají fakt výdrž.

David to zkusil ještě párkrát. Já ho pozorovala a snažila se z lehu zvednout aspoň do sedu. Což se mi až na sedmí pokus podařilo, nebylo to nic moc.

Když už jsem měla lepší pozici snažila jsem se rozvázat provazy na rukou.
"Hej, když už jseš v pohybu, myslíš, že bys tu dokázal najít něco ostrýho." zeptala jsem se.
"Jako zkusím se podívat, jenže tady nic není."
Všude kolem stěn byla jsem hromada harampádí, jako by to bylo nějaké skladiště nepotřebných věcí. Byly tu různé krabice, na nich různé sítě, ovšem některé věci byly od krve. Nedivím se, že se v tom nechtěl přehrabovat, i mě z toho bylo špatně.

Po chvíli, hledání dalších možností nám obou stejně došlo, že do toho bordelu se budeme muset podívat. Mohlo by tu být něco užitečného a my to můžeme mít přímo před nosem.
Problém nastal v tom, že jsme oba měli ruce za zády, a navíc jsme byli pěkně poškrábání a odření.

Nechali jsme to tedy být.

Už muselo být pomalu k večeru, kolem půl šestý, a tak jsme se rozhodli si odpočinout. Jenom to Davidovo kopání do dveří zabralo spousta energie.
Opřela jsem se o stěnu u které jsem seděla. Sedla jsem si právě do místa kde nebyly krabice. David se opřel vedle dveří.

Začalo pršet.
Slyšela jsem jak se kapky tříští o "střechu" tohoto úžasného domečku.
Za chvíli šli kapky slyšet i tady uvnitř. Navlhly totiž trámy a voda začala prokapávat skrz střechu.

Ani jsme nemrkli a už se začalo něco dít. No, né něco, ale někdo, přišel.
Slyšeli jsme kroky po podlaze, vrznutí a zámek dveří. Potom se tam rozsvítilo světlo, které nebylo moc silné, a pak jsme uviděli za sklem stíny. Stíny dvou osob, přesně podle popisu Miriam. Vzpomněla jsem si na ní a začala jsem si říkat, jestli náhodou není tady s námi. Říkala, že tam jsou celkem tři místnosti.
Byla jsem ráda, že můj mozek konečně začal normálně fungovat.

Jejich konverzaci jsem neslyšela, ale podle stínů nevypadali zrovna dvakrát nadšeně.
Náhle jeden zmizel, uslyšeli jsme znova vrznutí dveří, ale neodešel úplně.
Šel do další místnosti...

Ten druhý si sedl na židli, kterou jsem matně viděla. Upřeně jsem ho pozorovala, měla jsem pocit, že se na mě dívá.
Že mě pozoruje jako já jeho. Až mi z toho přeběhl mráz po zádech. David si toho všimnul a pokynul mi hlavou, jako náznak otázky. Neodvážil se mluvit, jelikož by nás určitě slyšeli.

Takhle jsme na sebe dělali pár minut obličeje, ale rozumněli jsme si.

Za dalšího hlasitého skřípání se stín prvního člověka vrátil zpět a mně to vypadalo jakoby mu podal hlášení. Kontrola?
Pravděpodobně ano, protože mu ten človíček na židli pokynul, on se podíval na dveře směrem k nám, pak zpět na osobu na židli a následně se vydal směrem k nám.
Jeho stín se pomalu přibližoval. Když byl blíž a blíž začala jsem si všímat jeho ženských rysů, hlavně té štíhlé postavy i přesto, že na sobě měla velkou mikinu s kapucí.
Musela to být ta žena o které mluvila Miriam.
A vypadá to, že je to pouze kumpán.

David uviděl můj výraz a pak i stín který se promítal na dřevěné podlaze.
Rychle se otočil, švihl sebou a ve dvou vteřinách byl na svém původním místě, kde ležel.

Dveře se otevřely a dáma vešla dovnitř, samozřejmě celá v černém.
Pak je za sebou jedním švihem ruky zavřela, ani se neotočila.
Dveře se hlasitě zabouchly, ona zůstala stát na místě, prohlédla jsi mě, pak celou místnost a nakonec Davida.

Popošla k Davidovi, klekla k němu na koleno a zkontrolovala mu provazy na rukou i na nohou.
Pořádně je dotáhla až Dave začal sípat bolestí. Nechtěl to dát vědět.
Pak se zvedla a šla směrem ke mně. Co nejvíc jsem se namáčkla na stěnu. Celou tu dobu co jsme tady byli jsem se snažila vysunout ruce z těch pout. Moc daleko jsem se nedostala, ale nechtěla bych to dělat znova, byla jsem celkem blízko.

Klekla ke mně, chytla mě za hlavu a předklonila mě. Bolelo to.
Provazy mi i tak dotáhla, jenom z principu. Byla jsem pěkně naštvaná a zároveň ráda, že nám zatím neudělali nic horšího.
Zase jsem si vzpomněla na Miriam a jak mluvila o tom co udělali Susan.

Ženská odešla a mi jsme se na sebe mlčky podívali.

Byli jsme chvíli zticha, jen se dívali na zem, někdy na stěny. Voda dál kapala do středu malé místnosti a tvořila zde menší kaluž.
Byli v té vedlejší místnosti, úplně zticha, ale já stejně věděla, že jsou tam.
Uvolnila jsem celé tělo s velkým tichým vzdechnutím. Jenže jsem si na něco sedla. Na něco malého, o velikosti dlaně. Bylo to placaté, hranaté a ostré.
Střep.
Ovšem veliký, s velmi dlouhou ostrou stranou. Zvedla jsem ho rukama, bohužel jsem na něho neviděla, proto jsem ho začala nahmatávat.
"Sssssr!" zasyčela jsem bolestí. Prstem jsem totiž zajela až moc hluboko do ostré strany. O chvíli později jsem měla prsty lepkavé od teplé husté kapaliny.

Jestliže jsem se dokázala pořezat, šlo by proříznout i to lano?
Pustila jsem se do práce, bylo to náročné, střep mi vyklouzával z krvavých rukou a špatně se s ním manipulovalo.
Mezitím jsem přemýšlela jak to, že jsem si ho nevšimla už předtím.
Musel se tam nově objevit.

Samozřejmě, že se to neobešlo bez problémů. Vrátili se totiž do našeho pokoje, tentokrát oba dva. Vešli do místnosti, jelikož byla malá byli asi dva metry ode mě. Zabouchli za sebou a já věděla, že náš nečeká nic dobrého.
David si to taky uvědomil.
Stáli tam a vyměnili si pohledy, přes černé šátky a kapuce jsme jim však do tváře plně neviděli.
Začali se bavit. Plánovali co s námi udělají. Se strachem jsem je pozorovala a to mi došlo, že ta druhá osoba, kterou jsme předtím neviděli, měla taky ženské rysy.
Obě to musí být ženy.

"Tak co jim uděláš?!" zeptala se ta první.
"Uděláš?! Snad uděláme!" rozkřičela se druhá. Šlo slyšet co říkají, ale hlasy poznat nešly.
"Ty! To ty to uděláš! To ty jsi to po každé udělala! To na tebe to celé je!" pokračovala pořád druhá.
Ta první vypadala jakoby vypadla z míry.
"A-ale vždyť jsi říkala...!" bránila se. "A co Billy!" byla úplně zdrcená a pěkně zrazená.
Ta druhá se šíleně rozesmála.
"Ty...! Ty jdeš proti mně?! Ty si fakt myslíš, že mi můžeš poroučet! Nebo mě o něco prosit?!"
"Vždyť Bil-!"
"Je mrtvý!" rozesmála se druhá, "Ty sis fakt myslela, že-" přerušil jí další záchvat smíchu.

Zaútočila na tu první, rvala se na ní, pořád útočila a nechtěla ji pustit. Jakoby ji nesnášela odjakživa.
Velká bitva.
Dávala jí dál pěstmi a mi je jenom pozorovali a doufali, že se nevrátí k tématu našeho utrpení. Několikrát mě taky málem trefily, jelikož se ta první snažila uhýbat, bitva se přesouvala přes celou místnost.
"Neeeeee-ahrrr!" křičela ta první, prosila jí ať přestane.
"Ahrr-to bolí! Prosííííím! Dost!"
Agresorka ovšem nepřestávala.
Kopala, škrábala.
Strhla svý bezmocný obětí kapucu a začala jí tahat za vlasy.
I ten šátek si navzájem roztrhly.
Ta první začala pištět jak jí krev začala stékat po obličeji a z úst.
Pak i z očí.
Svalila se na zem, ležela tam bezmocně a z posledních sil se snažila odplazit se z kaluže krve. Ta první ji ovšem chytla z a nohu a silně s jí protočila.

Vřískot se ozýval celým pokojem.

Musela jí přímo vykloubit či roztrhnout všechny vazy a šlachy. Z její rány vystříkla krev.
Náhle se nevinná oběť přestala bránit a pak přestala reagovat úplně.

Útočnice vstala a krvavým úsměvem na nás pohlédla. Začala se šíleně a hystericky smát a křičet.

Nebyla tak nevinná jak byste řekli na první pohled. Tak nevinná dívka jako byla vždy ve škole. Se svým něžným úsměvem, takový andílek.
Skoro jsem jí ani nepoznávala.
Jak je to možné? Že se teď chová takhle?

Křehká ladná dívka, která už předtím měla jisté problémy.
Dívka jménem Bella.