Gay Escort - Niam

13.

Srdce jsem měl až v krku. Jediné, na co jsem se v tu chvíli mohl soustředit, bylo jeho hlasité bití, které se ozývalo v mých uších jako údery kostelního zvonu. Špatně se mi dýchalo a začínal jsem mít pocit, jako kdybych se topil. Tělo se chtělo nadechnout, ale nemohlo. 

V autě nastalo ticho. Liamovy oči se otevřely dokořán a jeho výraz se z ustaraného přeměnil skoro až na vyděšený. 

Věděl jsem to. Věděl jsem, že přijde taková reakce. Bylo jasné, že o mě nemá zájem mimo svojí práci. Proč jsem se ho vůbec ptal? Proč já idiot si to všechno nenechal jen pro sebe. Náš vztah by byl odsouzený k zániku hned od začátku. Měl jsem vědět, že to takhle dopadne. Neměl jsem právo do našeho vztahu zatahovat jakékoliv pocity. Tohle není něco, co by mohlo dlouhodobě fungovat. Navíc je jasné, že se ke mě Liam chová tak, jak se chová jen kvůli tomu, že jsem jeho klient. A to, že mi nenaúčtoval ten sex s ním v tom nehraje žádnou roli. Udělal to určitě jen kvůli tomu, že sám sex dlouho neměl a chtěl si po dlouhé době užít. 

Liam vypadal každou vteřinou víc a víc vyděšeně. Radši jsem odtrhl pohled z jeho čokoládových očí, které mi jasně říkaly, že o mě nemá vůbec žádný zájem. "Nialle..." vydechl skoro, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, že jsem mu opravdu položil takovou otázku. Skoro, jako kdyby si přál, aby se tohle nikdy nestalo. Znovu jsem k němu zvedl svůj pohled. Nemůžu to takhle nechat být. Přece tím nezničím ten vztah, který mezi sebou máme. I když je jen pracovní. "Já si toho strašně moc vážím. Opravdu." mluvil rychle až skoro splašeně. V jeho hlavě se nejspíš teď honilo až příliš mnoho myšlenek a on sám nevěděl, která z nich je ta nejdůležitější. "Jsi strašně fajn kluk a je mi s tebou dobře, ale sám víš, že tohle je moje práce a není dobrý nápad, abych chodil na rande se svými klienty mimo ni." Nechtěl mi svými slovy ublížit. Jako vždycky se snažil být co nejvíce ohleduplný a pozorný. Pořád to byl Liam, jakého jsem znal. Musím něco udělat. Nemůžu ho ztratit. Nemůžu o něj přijít...

"Počkej počkej..." zasmál jsem se na celé auto a tím tak utišil Liamovo zběsilé vysvětlování situace. Musím to zastavit. Nechci o něj přijít. Chci ho mít ve svém životě. Někoho jako on jsem do teď nikdy nepotkal. Nemůžu ho nechat jen tak jít jen kvůli své blbosti. I když to bude bolet, nemůžu ho nechat jít. "Já tě ale nezval na rande." znovu jsem se falešně usmál a doufal jsem, že nepozná tu velkou lež.

Na brunetově tváři se objevila překvapená grimasa. Opravdu jako kdyby nečekal, že se budu v tuhle chvíli smát. Upřímně ani já jsem nečekal, že se někdy budu smát ve chvíli, kdy mě odmítne osoba, na které mi v danou chvíli záleží nejvíce. Ale nemám na výběr. Kdybych zůstal zticha, přišel bych o něj. "Ne?"

"Ne. Omlouvám se, jestli to tak znělo, jsem fakt utahaný po celém dnu s rodinou, takže jsem na to nedal asi pořádně důraz." Hlavně ať na to nepřijde. Jsem opravdu hrozný člověk. Nejdříve lžu své rodině o tom, že mám přítele a pak lžu svému falešnému příteli o tom, že k němu nic necítím. Neříkám tím, že bych byl do Liama přímo zamilovaný. Jen se mi prostě líbí. Je to typ kluka, kterého jsem vždycky chtěl. Jak vzhledem, tak charakterem. Je prostě skvělý a byl by to dokonalý přítel. Bohužel když mé city nesdílí, musím si ho udržet alespoň jako falešného přítele a mimo moji rodinu jako kamaráda. "Taky je mi s tebou dobře a myslím si, že si spolu super rozumíme a bohužel momentálně nemám moc přátel, se kterými bych si měl, co říct a tak mě napadlo, jestli by ses nechtěl někdy sejít i mimo práci. Samozřejmě jen jako přátelé." snažil jsem se na své tváři vytvořit ten nejvíc zářivý a upřímný úsměv, jaký jsem dokázal.

"Oh díky bohu..." I Liamův smích se ozval celým autem a tím mi tak nevědomě ublížil. Samozřejmě, že neměl ani potuchy, že bych k němu něco cítil, když jsem vše zapřel. "Neber mě špatně, jak už jsem říkal, jsi super kluk, ale s mojí prací by bylo komplikované mít nějaký vztah a..." znovu začal s obhajobou, proč by náš vztah vlastně nefungoval, i když se mi zdálo, že jsou to spíše výmluvy. Nechtěl jsem to poslouchat. Ať byl důvod nebo důvody odmítnutí jakékoliv, nedalo se s tím nic dělat, a proto jsem musel být rád za jakoukoliv jeho přítomnost.

"To je dobrý Liame, chápu to." znovu jsem ho přerušil v jeho monologu a doufal jsem, že už se k tomu nebudeme vracet. "Chtěl by ses teda někdy sejít? Třeba jít na to kafe nebo třeba na oběd." 

Tentokrát si nemusel dlouho promýšlet svou odpověď. "Rád s tebou někam zajdu. Ten oběd zní dobře. Bohužel teď u sebe nemám diář, ale hned, jak dojedu domů, ti napíšu, kdybych měl čas a dohodneme se ano?" znovu se na jeho tváři objevil ten zářivý úsměv, kterým se na mě usmíval celý den a mé srdce tak znovu poposkočilo, i když tentokrát ten skok byl poněkud bolestivý.

"To by bylo fajn." silněji jsem stiskl svůj telefon v ruce, když jsem se ucítil, jak se mi hrnou slzy do očí. Vždyť o nic nejde. On nemůže za to, že jsem do našeho vztahu přinesl city, které do něho nepatřily. Není to jeho vina. Můžu si za to sám. Brzy ty pocity určitě zmizí. Nejsem do něho zamilovaný a takové rychlé poblouznění se přece musí za nějakou dobu vypařit. Bude to v pořádku. Důležité je, že ho budu mít ve svém životě alespoň jako kamaráda. "Ještě jednou děkuji za dnešek a budu čekat na zprávu s tím, kdy máš čas."

"Není vůbec za co. Určitě! Napíšu ti hned jak budu vědět." 

Věnoval mi poslední úsměv a hned na to jsem vystoupil z jeho auta a vydal se, co nejrychleji ke svému domu. Cítil jsem, jak mě oči pálí a hrdlo se mi svírá. Tak moc se mi chtělo brečet, ale nemohl jsem. Vždyť se zase tolik nestalo. Moje city k němu nejsou ani tolik silné, ale i přes to odmítnutí bolí. Tak zatraceně moc bolí. Nejhorší na tom je, že je pro mě Liam perfektní. Kdyby měl alespoň nějakou chybu, ale on ne. Musí vypadat jako nějaký model z časopisu a mít dokonalý charakter. Ach bože, já jsem takový idiot!

Hned jakmile jsem se dostal do svého bytu, jsem se po cestě do koupelny svléknul ze svého oblečení. Poté jsem vlezl do sprchy, kde jsem na sebe nechal dopadat teplou vodu. Chtělo se mi brečet a křičet na celý byt, ale nakonec jsem se jen párkrát zhluboka nadechl a vydechl, aby se mé tělo dostatečně uklidnilo a já tak mohl jít spát bez bolesti hlavy. 

Musím se přes to přenést. Je to jen obyčejné zalíbení, nic víc. Takových kluků jako je Liam je spousta a jsem si jistý, že brzy někdo z nich bude rád za to, že budu mít zájem o to s ním jít na rande. Liam není jediný na světě. Vždy je možnost najít si někoho nového. Nebo se při nejhorším vrátit ke svému ex. Přece nebudu brečet nad tím, že mě nechtěl jeden chlap. A to, že je dokonalý na tom nic nemění. Musím se přes to dostat a být vděčný za to, že budeme přátelé. Třeba mu už nebudu muset platit za to, že spolu budeme před mojí rodinou hrát divadlo a moje peněženka už nebude plakat pokaždé takové akci.

Snažil jsem se to zaspat. Snažil jsem se přimět svou zmatenou mysl, aby nepřemýšlela nad tím pohledným brunetem, ale mé myšlenky, jako kdyby si nemohly pomoci. Ať jsem se snažil jakkoliv, stejně jsem nad ním, co se dnes stalo, musel přemýšlet. Převaloval jsem se na své posteli ze strany na stranu a ne a ne usnout.

Bylo už kolem půlnoci, když se má mysl konečně trochu uklidnila a já se tak mohl pomalu ponořit do alespoň trochu spokojeného spánku, když v tom jsem uslyšel cinknutí mého telefonu. V tu chvíli jsem cítil, jak mé srdce znovu povyskočilo. Nikdo mi takhle pozdě normálně nepíše. Nejdříve jsem se vyděsil, jestli se náhodou něco nestalo, ale poté jsem znovu myšlenkami zabloudil k tomu brunetovi s čokoládovýma očima. Liam mi přece slíbil, že mi napíše kdy bude mít čas.

Liam: Ahoj Nialle, moc se omlouvám, že píšu až teď, ale měl jsem ještě nějaké zařizování. Pokud bys chtěl, tak za dva dny budu mít celý den volno, tak bychom mohli zajít na ten oběd. :)

Musel jsem si povzdechnout. Vážně mi tohle za to stojí?

Niall: Ahoj, tak super, polední pauza mi začíná ve 12:30. Kousek od práce je skvělá italská restaurace, tak bychom mohli zajít tam.

Byl jsem opravdu unavený a zmatený. Najednou už jsem si nebyl tak jistý svým rozhodnutím. Možná bych ho měl přece jen nechat jít.

Liam: To je skvělý nápad. Už teď se na tebe těším. <3

Na mé tváři se automaticky objevil úsměv. Ne, stojí mi to za to. Chci ho mít ve svém životě. Nevím jak dlouho se budu vyrovnávat se svými city a ani nevím, jestli se s nimi chci vyrovnat. Ale v tuhle chvíli to je jedno. Nejdůležitější je, že ho za dva dny zase uvidím.