Gay Escort - Niam

12.

Zhluboka se musím nadechnout, protože jsem měl pocit, že se mi do plic nedostává dostatek kyslíku. Srdce mi bušilo až někde v krku a žaludek se mi stahoval nervozitou. Věděl jsem, že se nemám čeho bát, ale na druhou stranu jsem byl snad více vyděšený než před svatbou.

Tak a je to tady. S hlubokým výdechem vyjdu z velkého panelového domu, který byl už nějakou dobu mým domovem a skoro až roztěkaně se rozhlédnu po parkovišti. Nemusel jsem se, ale rozhlížet dlouho. Můj pohled skoro hned dopadl na bruneta na jehož tváři jsem už z dálky mohl vidět zářivý úsměv. 

"Ahoj!" pozdravil mě nadšeně, když jsem byl od něho asi tři metry a rozešel se ke mě. Mé rty se znovu, tak jako vždy, když ho vidím, zkroutily do širokého úsměvu.

"Ahoj." oplatil jsem mu pozdrav. Hned na to jsem byl uvězněn v jeho velké náruči. Jeho objetí bylo hřejivé a uklidňující a mě se v něm zatraceně líbilo. Nejradši bych takto zůstal celý den. Sakra Nialle, vzpamatuj se. Nemůžeš nad tím takhle přemýšlet. Dělá jen svoji práci. Dělá jen to, co musí. Na druhou stranu, proč by tohle dělal jen kvůli své práci, když okolo nás není nikdo, před kým bychom náš vztah měli předstírat?

Hned jakmile jsme se od sebe odtáhli se automaticky rozešel zpátky ke svému autu. "Pokud to nevadí, tak dneska pojede mým autem. Počítám s tím, že tam bude celá tvoje rodina, tak abys mohl pít." 

Je naprosto neuvěřitelné, jak myslí naprosto na všechno. "Děkuju."

Jakmile jsem nastoupil do auta, všiml jsem si na zadním sedadle lahve vína. Není to jen tak obyčejné víno. Bylo to víno, které miluje moje mamka, na svatbě o tom Liamovi říkala a já stále nestačil žasnout.

V autě panovala uvolněná atmosféra. Najednou jako kdyby mě ten tíživý pocit opustil. Už jsem se tolik netrápil tím, že jsem měl city pro někoho, koho nikdy nebudu mít. Byl jsem rád, že ho mám u sebe. Byl jsem rád, že s ním strávím další odpoledne a že díky tomu bude rodinná sešlost o něco menší utrpení. 

"Tak povídej. Co si dělal během týdne? Něco zajímavého?" zeptal se po pár minutách. Jedna z věcí, kterou jsem si na něm už dávno všimnul, je, že nemám rád dlouhá ticha. Rád mluví o čemkoliv a zároveň má člověk vždycky pocit, že je to to nejzajímavější téma.

"Kéž by." zasmál jsem se. "Celý týden jsem trávil v práci. Teď naše firma navyšuje kapacity a já mám díky tomu víc práce než jindy."

"Ty si vlastně říkal, že pracuješ na personálním oddělení, že jo? To musí být zajímavá práce."

Proč s ním mám pocit, že se o mě opravdu zajímá? Nesnáším to, že si dávám plané naděje. Ale je to, jako kdybych si nemohl pomoci.

"To je, ale občas je to náročné, když musím s hromadou lidí mít ten stejný pohovor pořád dokola a dokola."

Liam se na mě rychle podíval a poté se znovu věnoval silnici před námi. "To chápu." přikývl. "Mimochodem, kdy hodláš rodině říct, že jsme se spolu rozešli?" zeptal se znovu po chvilce ticha, které mezi námi nastalo. "Ne že by mi vadilo s tebou chodit na rodinná setkání, ale myslím si, že bude lepší, když zjistí, že přítele nemáš, co nejdříve."

Moc dobře vím, že má pravdu. Musím to udělat hned, jak budu mít příležitost. Pokud by si mysleli, že jsme spolu byli delší dobu, tak jim to jen ublíží. A hlavně nechci, aby od nás jako páru začali něco očekávat. Přece jen po prvních měsících už vás lidi začínají brát vážně a byl by průšvih, kdyby se něco takového stalo.

"S tím souhlasím. Musím najít nějakou správnou příležitost, ale určitě jim to řeknu, co nejdřív. Za dva týdnu budu mít narozeny a zase bude oslava s celou rodinou, takže se jim to pokusím do té doby říct."