How dare you? 2 [George Weasley]

Prolog

George:

Přemístil jsem se s Fredem na nádraží, už se nemůžu dočkat až přijede moje T/j. Bohužel jsem jí nemohl ani psát, tedy pokusil jsem se o to, ale nikdy mi nepřišla žádná odpověď a to znamená, že jí to ta ropucha zabavila.
Přišli jsme jako první, možná jsem byl trošku nedočkaví a tak jsme vyrazili o hodinu dřív.
Vzal jsem si denního věštce a četl.

Lord Voldemort se vrátil!

,, Podívej." Ukázal jsem Fredovi nadpis.
,, No to jim to trvalo." Usmál se a poplácal mě po rameni.
Ještě jsme si chvíli povídali a pak začali dorážet ostatní.

,, Je mi to líto." Přišla za mnou Tonksová a objala mě.
,, Co ti je líto?" Uznávám, pěkně mě teď zmátlo, proč líto? Však si žiju jako v bavlnce.
,, Ty to nevíš?" Otázala se.
,, Nevím co?"
,, Já... nemůžu ti to říct, nechci aby ses to dozvěděl ode mě." Řekla se slzami v očích.
,, Prosím, řekni mi to!" Rozkázal jsem a někdo mě chytil ze zadu, za rameno.

,, Co je?" Rozmáchl jsem se a uviděl smutného Blacka, odkdy ten je smutný?
,, Měl bych ti něco říct. Posaď se." Řekl a sedl si se mnou na lavičku.

,, Tak mluv!" Byl jsem nervózní a možná naštvaný, že se mnou nikdo nemluví na rovinu, a Fred mezitím vedl vážnou diskuzi s tátou.
,, Víš, posílal jsem ti sovu, ale asi nedorazila, takže ti to musím říct na rovinu... Nečekej, že T/j vystoupí z vlaku." Po tváři mu stékala slza.
,, Cože? O čem to sakra mluvíš?"
,, Při boji na ministerstvu byla zabita, obětovala se pro mě a její matka jí zabila." Dokončil.
,, Ne, tomu nevěřím." Nechtěl jsem tomu věřit, opravdu ne. Vstal jsem a chytil se za hlavu. Ne tohle není pravda, to je přeci směšné, určitě dorazí vlakem a řekne, že to byl vtip. ,, Děláte si ze mě srandu, že jo? Teď přijede a řekne: překvapení. A já budu radostí skákat do vzduchu." Začal jsem se smát jako zblázněný.
,, Nedělá si s tebe srandu." Řekl pro změnu Lupin.
,, Nevěřím vám." Řekl jsem a díval jsem se na přijíždějící express.

,, Hermiono? Kde je T/j?" Teď už začínám mít strach, že si opravdu srandu nedělali.
,, Ty to nevíš? Ach Georgi, je mi to moc líto." Řekla a objala mě.
,, Ne, ona nemůže být mrtvá!" Vykřikl jsem.
,, Bohužel je." Řekl Neville, kterého jsem ještě nikdy neviděl tak smutného.
,, Ne není." Usmál jsem se a začal jsem brečet, to není pravda. ,, Dokud neuvidím její mrtví tělo, tak neuvěřím, že je to pravda." Dodal jsem a přemístil se do našeho krámku.

Nemůžu o ní přijít, přísahal jsem, že se uvidíme v létě, nechci aby to byla pravda.
,, Jsi v pohodě? Co to plácám, vím že ne. Chci ti jen říct, že pohřeb se dělat nebude, protože chybí její tělo a nikdo nechce být ještě smutnější." Řekl smutně Fred.
,, Ona nemůže být mrtvá." Řekl jsem a zachumlal se do deky.
,, Všichni byli svědkem Georgi, opravdu je. Víš, vždycky bude v našich srdcích." Prohlásil Fred a sedl si vedle mě na postel.
,, Ale ono to strašně bolí." Vybrečel jsem ze sebe, byla to láska mého života a chtěl jsem jí požádat o ruku, vím že jsme mladí, ale ona byla ta pravá.

T/j:

,, JÁ NEJSEM MRTVÁ?" Probudila jsi se ve vyhřáté posteli, a kolem tebe byla pouze jedna svíčka a tma.
,, Ahoj T/j." Promluvil někdo vedle tebe, než jsi stačila zaměřit obličej, do pokoje někdo vešel, byla to Narcissa. ,, Už je vzhůru." Prohlásil hlas, a ty jsi až teď zjistila, že je to Draco.
,, To jsem ráda, jak se cítíš?" Zeptala se Cissy.
,, Moc živě, na to že jsem umřela." Prohlásila jsi a pokusila ses sednout.
,, Opravdu myslíš, že by tě tvá matka zabila?" Otázala se.
,, Možná?" Odpověděla jsi spíše otázkou.
,, Pouze chtěla, aby ses vrátila domů." Dodala Cissy a odešla.

,, Je mi to líto." Řekl Draco. ,, Je mi líto, jak jsem se k tobě choval a je mi líto, že i ty se budeš muset teď stát smrtijedkou, mohl jsem tomu zabránit." Chytil tvou ruku a pevně jí zmáčkl.
,, Nic si z toho nedělej, nemůžeš za to." Usmála jsi se.
,, Ale můžu, věděl jsem co chtějí udělat, ale nezabránil jsem jim v tom."
,, S tím už nic nenaděláš Draco, to nic." Setřela jsi mu slzu na jeho tváři.
,, Musím jít, ani se nesnaž utéct, je to zbytečné."
,, Beru na vědomí." Řekla jsi a on odešel.

,, Tak jo, ale co teď?" Promluvila jsi, přece je nemůžeš nechat si myslet, že jsi umřela, no ne? Ale jak jim o tom jen dát vědět? Z přemýšlení tě vytrhlo otevření dveří.
,, Konečně doma no ne?" Usmála se matka.

Přemýšlela jsem a přestávám dávat otázky na konci, protože vážně nevím na co se ptát. Jinak příběh zůstává stejný. Jsem ráda, že ho čtete.