How dare you? 2 [George Weasley]

Vánoce II.

O pár měsíců později:
George:

Seděl jsem v našem obchodě a prodával různé produkty, mezitím co byl Fred s Angelinou. Díval jsem se na fotku mě a mé milované T/j, kterou jsem měl stále u sebe. Pokaždý když se na ní podívám, tak vidím to štěstí, které měla v očích, když rozbalila obraz, který jsem jí namaloval. U Merlina, jak ona mi chybí, celých šest měsíců, co jsem jí viděl naposledy. Blíží se Vánoce, ale co to bude za Vánoce, když tu ona není se mnou? Poslat jí něco do Malfoy Manor je nebezpečné.
Opravdu nevím, jak tyhle Vánoce zvládnu.

*****

,, Georgi? Co se děje?" Otázal se mě za dveřmi můj o pár minut starší bratr.
,, Nic, jdi pryč." Okřikl jsem ho a hodil na dveře flašku, z poloviny plnou ohnivou whiskey. Zamotala se mi hlava a já upadl do spánku.

,,Georgie? Lásko moje, co to se sebou jen děláš?" Ozvalo se nademnou a když jsem se podíval, stála tam.
,, T/j? Ty jsi zpět." Zeptal jsem se a chtěl se postavit, mé nohy mě však zradili a já zůstal na podlaze.
,, Dávám na tebe pozor i z té dálky." Usmála se na mě, svým krásným úsměvem, který mi tak strašně moc chyběl.
,, Slibuju, že když se vrátíš, tak že nebudu pít." Odpřisáhl jsem.
,, Uvidíme se, sice za dlouho, ale uvidíme. Miluju tě, ale vzpamatuj se." Řekla a vlepila mi facku.

Auuu, tomuhle říkám probuzení, máma nademnou s napřáhlou levou rukou a v pravé držela hrdlo láhve, kterou jsem hodil po dveřích.
,, Georgi? Nemyslíš si, že tohle sakra už přeháníš?! Všichni víme jak moc ti chybí, ale nám taky. Koukej se vzpamatovat a jdi vyvenčit Montyho."
,, Nebudu venčit toho psa." Vykřikl jsem.
,, Právě jsem řekla, že budeš." Vyštěkla mamka.
,, Nemůžu, chápeš to?" Vybrečel jsem. ,, Připomíná mi jí to."
,, Ale ona je v pořádku, jen není u tebe." Snažila se mě zklidnit máma.
,, Viděla jsi jí? Slyšela jsi jí? Ne, tak nevíš, nikdo nic nevíte, ani ty, ani Sirius, ani já."  Vstal jsem ze země a šel ven, když jsem ale viděl Montyho čekat u dveří, stejně jsem ho vzal sebou.

T/j:
,, Auuu." Vykřikla jsi, že by kontrakce?
,, Už je tady?" Otázala se Narcissa.
,, Asi jo."
,, Zrovna na tvé narozeniny, no není to skvělé?"
,, To ještě nevím." Nic jsi nevěštila od tvé poslední vidiny, tvá matka chtěla vědět jestli se to splní, a tak zaúkolovala Narcissu aby tvou vidinu dala do myslánky a zapamatovala si jí, jen si nechtěla aby to viděla matka.
,, Musíš si lehnout, zalehni a pošlu sem Draca."

Draco s tebou strávil celý porod, ale ty jsi odmítala otevřít oči, když se dítě dralo ven, i když silnější stisk Dracovi ruky, ti říkal, že ani nemusíš doufat.
Když jsi se konečně vydýchala, tak jsi se pomalu šla podívat do kolébky.

,, Ne ne ne, nemůžeš být zrzavý!" Řvala jsi na novorozeně. ,,Tohle snad není pravda." Brečela jsi.
,, Třeba poleví, a nic mu neudělá."
,, Tomu snad sám nevěříš, že ne Draco?"
,, Není tak krutá jak si myslíš."
,, Tak?" Přišla matka a ty jsi se snažila zakrýt kolébku. ,, Řekneš mi tu barvu, nebo se mám sama podívat." Pouze jsi odstoupila kousek stranou, pod tíhou Dracovi paže, která tě odtáhla.

,, Ale vida, blonďáček." Řekla matka, sklánějící se nad kolébkou. Počkat cože? Odtáhla jsi hlavu od Dracovi hrudě, o kterou jsi si jí opřela a šla jsi ke kolébce.
Opravdu byl najednou blonďák, měl vlasy úplně jako ty. Jak je to ale možné? Však byl před chvílí zrzavý.

,, Metamorfomág." Pošeptal ti do ucha Draco. Umí měnit podoby, dávalo by to smysl, přeci jen, Dora je tvá příbuzná ne?
Podívala jsi se na nyní blonďaté dítě a začala brečet štěstím, jak ale tento malý uzlíček štěstí pojmenovat?