I am Capitan America's daughter [Avengers]

1. Kapitola

Byla jsem na akci. Dávala na zadek jednomu zločinci za druhým. Prostě dělala jsem svou práci. Využívání svojí síly k dobru, to se dá říct jako práce, zvlášť když pracujete pro tajnou agenturu plnou agentů a jste v utajení. Tak to prostě v Shieldu chodí. Když jsem s nimi skončila, ozvalo se v sluchátku. "Jess, ty jim teda dáváš. Fury už svolává všechny na základnu, čekáme na tebe ve vrtulníku." Řekla Hillová. "Hned jsem tam." Řekla jsem. Svázala jsem je k sobě a zavolala na ně policii. Pak jsem šla ven a nastoupila do vrtulníku, abychom mohli zpět na základnu. "Další skvělá mise jako vždy Jessico." Řekl Coulson. "Já vím, díky." Řekla jsem a usmála se.

"Rogersová, musím říct, že vaše práce mě těší." Řekl Fury. "Díky pane." "Už jste toho udělala dost Jessico, co kdyby jste si vzala na týden volno." "Proč bych měla pane?" "Prospělo by vám to." Řekl. Zamyslela jsem se nad tím. Možná že by se mi pár dní volna hodilo. "No dobře, pár dní volna vy se mu hodilo." "Skvělé, máte týden." "Díky pane." Řekla jsem a šla domů.

Když jsem otevřela dveře od domu, cítila jsem se divně. Přespávala jsem často na základně a doma moc nebyla. Takže bylo divné být najednou v domě sama. Máma je v nemocnici, takže ji chodím navštěvovat. A zrovna jsem se chystala za ní jít.

Vešla jsem do nemocnice. "Dobrý den, jdu za Peggy Carterovou." "Váš vztah k ní?" "Jsem její dcera." Řekla jsem. "Dobře, můžete jít." Řekla a dala mi číslo pokoje, ikdyž jsem ho nepotřebovala, protože jsem si pamatovala kde má pokoj. Vešla jsem do pokoje. "Ahoj mami." "Ahoj Jessico, jak se máš?" Řekla nadšeně. "Ale jo, mám se dobře. Jak je tobě." Řekla jsem.  "Pořád žiju." Řekla s úsměvem. "Chybíš mi mami." "I ty mě zlato." Řekla a prohlídla si mě. "Jsi pořád tak krásná." "No jo, už přes padesát let vypadám stejně." Řekla jsem se smíchem. "Už je to přes šedesát let od té nehody." Řekla. "Mami, nezačínej zase, tátův příběh moc dobře znám." Řekla jsem. "Ikdyž jediné co mi po něm zbylo je mé příjmení." Dodala jsem. "Jessico, jsi pořád sama, měla by jsi si najít nějaké přátele a netrávit čas o samotě. Pořád pracuješ a neužíváš si. Za celých padesát let si nic nezažila. Začni si užívat, já už tu moc dlouho s tebou nebudu." "Tohle neříkej mami..." "Je to pravda." "Dobře, tak já si nějaký ty kamarády najdu." Řekla jsem. Po nějaké době jsem se s ní rozloučila a šla domů. Zamířila jsem do baru. Dala si něco z pití. V televizi hráli zprávy. "Parta super hrdinů zvaní Avenger zachránili New York před Bohem Lokim a jeho kosmickou armádou...." Jen jsem nad tím zavrtěla hlavou. Fury vážně ty Avengers dal dohromady. "...Tony Stark a Steve Rogers." Když jsem uslyšela to jméno, nemohla jsem tomu uvěřit. To přeci nemůže být on. Na světě je spousta lidí se stejným jménem i příjmením a navíc jsem o něm neslyšela skoro sedmdesát let. "Co tady tak hezká slečinka dělá sama?" Řekl nějaký opilec. "Hleďte si laskavě svýho." Odpověděla jsem mu a kopla do sebe zbytek skleničky. On mě chytl za boky. V tom sem ho chytla za ruku a ohla mu s jí. On zakřičel a já ho pak pustila.  "Ty krávo pitomá!" Zařval na mě. Nereagovala jsem na to a prostě odešla.

Druhý den ráno jsem se cítila.... nebudu lhát, jako každý jiný den. Prostě nijak zvláštně. Zvedla jsem se z postele a šla do kuchyně. Zapla jsem konvici, abych si mohla udělat kávu a udělala si tousty. Vzala jsem si to sebou na balkón.

Zhluboka jsem se nadechla. Mám o mámu starost. Přeci jen je nemocná a já nevím kolik s ní mám ještě času. Proto ho chci trávit s ní. Dopila jsem kávu a šla si dát rychlou sprchu. Pustila jsem na sebe vodu a přemýšlela. Je možné, že se táta opravdu vrátil? Nebo těch sedmdesát let někde byl a prostě mě a mámu opustil? Mám spoustu otázek, ale abych na ně dostala odpověď, tak musím nejdříve zjistit, jestli to vůbec je můj otec.

Zamířila jsem do nemocnice opět. Jako vždy na recepci jsem řekla za kým jdu atd. Nesla jsem máme kytky, protože ty co v pokoji má už jsou uvadlé. Otevřela jsem dveře pokoje a viděla usmívající se mámu. "Ahoj, pro koho jsou ty krásné květy?" Zeptala se mě. "Ahoj, pro tebe přeci." Řekla jsem a políbila ji na čelo. "Jak ti je zlatíčko? Ani jsem se tě nestihla zeptat jestli máš nějakého chlapce." "Ne mami, nemám. Je těžké si někoho najít když jsi mnou." A je to tak. Kdo by chtěl antisociální, šedesáti osmi letou holku, co vypadá na svých osmnáct? Moc lidí teda ne. A tak jsme si povídali a já jí slíbila, že přijdu i zítra.

Další ráno, opět nic neobvyklého. Prostě jako vždy. Probuzení, směr kuchyň, snídaně, směr koupelna, hygiena, směr pokoj, převléknout se a upravit a pak směr nemocnice. Prostě klasika. Na recepci jako vždy, nic nového se zde nedělo. Zamířila jsem k mámině pokoji a když jsem k němu přišla, slyšela jsem více hlasů. Myslela jsem si že je to nějaký doktor a tak jsem prostě vešla. "Ahoj m-." Zarazila jsem se, vedle mámi stal nějaký muž. "Promiňte, ale kdo jste?" Řekla jsem zmateně. "Já jsem Steve Rogers a...." "Od kud znáte Peggy?" Řekla jsem. "Je to má stará známá, známe se už dlouho." Podívala jsem se na mámu s ta na mě kývla. Je to on. "A vy jste?" Řekl. "Já jsem Jessica Rogersová, vaše dcera."