I am Capitan America's daughter [Avengers]

22. Kapitola

S Buckym jsme se neustále míjeli. Chtěla jsem mu říct pravdu, ale neodvážila jsem se k tomu.
Když jsem posedával venku a dívala se na západ Slunce, uslyšela jsem za sebou kroky.
"Ahoj." Řekl Bucky.
"Ahoj." Řekla jsem. Bucky se posadil vedle mě.
"Chtěl jsem se ti omluvit, za to jak jsem se choval. Nebyl jsem fér. Neměla jsem na tebe být tak hnusný. Chápu že jsi vrátila k původnímu životu."
"O tom jsem s tebou právě chtěla mluvit. Možná to tak nepůsobilo, ale po mém návratu to už nebylo tak pohádkové, jako před tím. Když jsem byla na Asgardu s Lokim, tak po té hádce... Už to prostě nefungovalo. Snažila jsem si nalhávat, že to může dál fungovat, že tohle mě dělá šťastnou, ale pravdou bylo, že to nebylo to, co jsem doopravdy chtěla.."
"A co jsi chtěla?"
"Být s tím, koho miluju. Lokiho jsem milovala, ale...."
"Ale?"
Chtěla jsem mu to říct, ale byli jsme přerušeni.
"A tady jsi, hledala jsem tě." Řekla Shuri.
"O co jde?"
"Pojď, chtěla jsem ti něco ukázat."
"Dopovíme si to později." Řekla jsem a šla za Shuri.

Shuri mi ukázala svou laborku.
"No páni!" Řekla jsem, když jsem to všechno viděla.
"Tady trávíš celé dny?"
"No ano." Řekla Shuri se smíchem.
"Ani se ti nedivím." Řekla jsem a prohlížela si jednotlivé věci. Shuri se mi zadívala na ruku.
"Jsi zraněná?"
"Tohle? To nic není, už to ani nebolí."
"Ukaž mi to." Řekla a já jí ukázala ruku. Sundala mi obvaz z ruky a prohlédla si ránu.
"Je dost hluboká. Měla bych se ti na to podívat."
"S tím se nedá nic dělat, musím tomu dát čas. Tedy, mohla jsem si to zašít jo, ale..."
"Tady se zranění léčí rychleji než normálně. Jsem schopná ti to vyčistit a vyléčit, do pár hodin to bude zahojené."
"To dokážeš?"
"Jistě. Jinak bych ti to nenabízela." Řekla a dala se do práce. Bylot fascinující ji při tom pozorovat. Netrvalo jí to moc dlouho.
"Když už jsem se do toho pustila. Máš ještě někde něco?"
"No, spíš jen modřiny a jizvy."
"Jak jsi vůbec přišla k té ráně na ruce?"
"Vyskočila jsem z okna a pořezala se o střepy."
"Dobře madam drsňačko, se vším dolů."
"Cože?"
"Šup šup. Rovnou tě celou prohlédnu a dám do kupy."
"To asi není třeba-"
"To nebyla prosba, šup šup. Věř mi, poděkuješ mi za to."
"Dobře, no."

"Tak, jizvy sice léčit nedokážu, ale všechno zbylé by mělo být fuč. Veškeré modřiny, podlitiny a rány by měli být fuč." Řekla Shuri. Zvedla jsem se z lehátka. Cítila jsem se mnohem víc uvolněně.
"Já to nechápu. Jak si to dokázala?"
"Vibránium."
"Tohle dokáže?"
"Když se rozhlédneš, tak všechno kolem nás je z vibránia. Využíváme ho skoro ke všemu. "
"To je neskutečný." Řekla jsem a oblékla se.
"Děkuju, Shuri." Řekla jsem.
"To nestojí za řeč. Byla to maličkost. Mimochodem, co ty a seržant Barnes?"
"Než jsi nás vyrušila, tak jsme si dosti povídali a já se mu chystala říct veškerou pravdu."
"Opravdu? Tak to se omlouvám."
"Ne v pohodě. Vlastně jsem ráda, že jsi přišla, byla jsem z toho dosti nervózní."
"Určitě budeš mít ještě možnost mu to doříct. Když jsem vás viděla, tak to nevypadalo na rozhádané přátele, ale na moc dobré přátele."
"To ráda slyším." Řekla jsem s úsměvem.

Po zbytek dne jsme neměli s Buckym možnost si promluvit. Večer, když jsem ležela v posteli, my hlavou neustále probíhal nás rozhovor. Štvalo mě, že jsem mu to nemohla doříct. Co když už nebudu mít možnost? Tak dlouho jsem se převalovala na posteli, až mi to nedalo. Buď teď anebo nikdy. Zvedla jsem se a rozhodla se za ním jít. Když jsem ale otevřela dveře, tak jsem byla překvapená. Bucky za nimi stál.
"Ahoj, co tady děláš?" Zeptala jsem se.
"No, já- ....chtěl jsem ti popřát dobrou noc."
"Aha, no tak tedy dobrou noc."
"Jo, super." Řekl a otočil se k odchodu. Zavřela jsem dveře. Co to dělám! Proč jsem mu to neřekla?! Znovu jsem otevřela dveře.
"Bucky!" Řekla jsem a on se otočil.
"Ano?" Řekl.
Došla jsem za ním.
"Co se děje?" Zeptal se.
"Tohle." Řekla jsem políbila ho. Bucky byl nejdříve zaskočený, ale pak mě políbil nazpět. Vrazili jsme do mého pokoje. Strhávali jsme ze sebe oblečení. Bucky mě líbal na krku. Plně jsem se mu oddala. Bylo to, jako by se veškeré problémy vypařili. Jako by nic na světě neexistovalo, pouze my dva.

Ráno jsem se probudila sama. Bucky nejspíš během noci odešel. Oblékla jsem se a vydala jsem se ho hledat. Našla jsem ho venku.
"Dobré ráno." Řekla jsem.
"Dobré ráno." Řekl Bucky, ale nepodíval se na mě.
"Vypařil si se. Proč?" Zeptala jsem se a posadila se vedle něj.
"Nemůžu se zbavit pocitu, že to byla chyba."
"Proč by měla být?"
"Nechci být pouhá náhrada. Pokud jsem, tak mi to řekni rovnou prosím."
"Bucky, nejsi žádná náhrada." Řekla jsem a dala mu ruku na tvář.
"Lokiho jsem sice milovala, ale tebe miluju víc." Řekla jsem. Konečně jsem to ze sebe dostala. Bucky dal svou ruku na tu mou. Na tváři se mu vykouzlil menší úsměv.
"Nechci aby jsi toho později litovala."
"Nebudu."
"Protože já to s tebou myslím vážně."
"I já s tebou." Řekla jsem. Bucky mi za ucho zastrčil spadlý pramínek vlasů a pak mě políbil. Konečně jsem se cítila zase živá. Konečně jsem byla zase šťastná.