I am Capitan America's daughter [Avengers]

15. Kapitola

"co ty tady děláš?...." "Taky tě ráda vidím sestřenko." Řekla. "Tak jo, na tohle teď nemám čas, Steve, dělej si s ní co chceš." Řekla jsem a šla od dveří. "Říkáš otci jménem?" Řekla Sharon. Zastavila jsem se. "Hale jestli si mi přišla rejt do mího už tak hodně zničenýho života, tak zase můžeš jít. A do tohohle ti nic není...." Řekla jsem a šla do pokoje.

Bucky šel za mnou. "Jess, nechci být vůči tobě hnusný, ale nemyslíš si že to už trochu přeháníš?" Podívala jsem se na něj. "Co podle tebe přehráním?" Řekla jsem. "Chováš se k němu hrozně...." Zakroutila jsem hlavou. "Je to tvůj otec." "Není to můj otec! Sám mi dal najevo že jím není! Bucky ty tohle nemůžeš pochopit, nikdy si to nezažil! Já jsem na něj celý život čekala, musela jsem přetrpět tu bolest co jsem zažívala a když jsem ho konečně poznala, tak se nechová jako můj otec!" Řekla jsem. Bucky jen stál ve dveřích. "Víš ty co? Chci být sama." Řekla jsem, šla ke dveřím a zavřela je. Opřela jsem se o ně zády a sjela po jich na zem. "Sakra." Řekla jsem a položila hlavu na kolena.

Sešla jsem po schodech dolů. Uviděla jsem Sharon. "Jsi furt tady?" Řekla jsem. "Slyšela jsem jak to teď je mezi tebou a Stevem. Měla by jsi otce respektovat, ne se k němu chovat-" "Kdo jí co řekl?" Řekla jsem a podívala se na všechny. "Kdo jí doprdele co řekl?!" Zvýšila jsem hlas. "Mluvila se mnou a se Stevem." Řekl Bucky. "Samozřejmě." "Jessico tohle už přeháníš." Řekla Nat. "Už toho mám dost! Nikdo nevidí moje slzy! Nikdo nevidí můj smutek! Nikdo nevidí mojí bolest! Ale všichni, všichni vidíte moje chyby!" Zařvala jsem na ně. Ruce se mi rozklepali. "Vrátila jsem se, protože jste mi chyběli a chtěla jsem vás vidět, ale už od tý doby co jsem přijela mi všichni říkáte co jsem udělala špatně! Asi nebyl dobrý nápad sem jezdit, jenže je pozdě, nemám kam jinam jít, nemám-nemám kam jinam jít.." z očí mi začali téct slzy. Wanda mě objala. "Já už to nechci cítit, nechci cítit tu bolest." Řekla jsem.

Wanda zavřela dveře od mého pokoje. "Jak je na tom?" Řekl Steve. "Teď zrovna spí, potřebuje to." Steve kývl hlavou a chtěl odejít. "Steve, ze všeho nejvíc potřebuje tátu." Řekla Wanda a šla dolů. Steve se podíval na dveře od mého pokoje. Natáhl ruku na kliku, ale zaváhal a šel dolů. Slyšela jsem je. Neusnula jsem. Přešla jsem k oknu a podívala se na nebe. "Heimdale, vím že na mě pořád koukáš. Ráda bych viděla co se děje tam nahoře." Řekla jsem a zavřela oči. Když jsem je otevřela, viděla jsem Heimdala a Asgard. Viděla jsem to co on. "Zdravím Jessico. Na chvíli můžeš vidět to co já. Můžeš vidět to co se tu děje." "Kde je?" Řekla jsem. "Nevychází. Lituje toho co udělal." Řekl Heimdal. Šla jsem se na něj podívat. Seděl na zemi v pokoji a všechno bylo rozházené.

Na stole ležel papír a na něm byl vzkaz. Pro mě. "Strašně moc mě mrzí co jsem udělal, choval jsem se jako sobec. Uvědomuji si to, ale Bucky není zrovna dobrá náhrada. Téhle věci jsem se vždycky bál, toho že tě ztratím. Od smrti matky si byla ty ta, kdo mě udržel na nohou. Kontroloval jsem se díky tobě. Stal jsem se lepším člověkem, aspoň jsem si to myslel do doby, než jsem ti ublížil. Miluju tě a vždycky budu a doufám, že i ty mě." V očích se mi hromadili slzy. Loki se zvedl ke stolu a vzal do ruky ten papír. "Stejně mi nikdy neodpustíš." Řekl, zmačkal ho a hodil na zem. "Ne,ne, ne. Opouštím ti Loki, odpouštím." Spojení se přerušilo. Z oka mi ukápla slza. Běžela jsem ven. "Jessico?" Řekl Steve. "Musím něco zařídit." Řekla jsem. "Počkej musím ti něco říct." Řekl Steve zastavil mě. Podívala jsem se na něj. Čekala co z něj vypadne. "Chtěl jsem se omluvit, za to, jak jsem se choval. Nebyl jsem ru když jsi mě potřebovala. Slibuju ti, že se polepším." Řekl Steve. Usmála jsem se na něj. "Jsem ráda, že jsi mi tohle řekl." Řekla jsem a objala ho. "Ale teď musím běžet." Řekla jsem a vyběhla ven. Podívala jsem se na nebe. "Heimdale! Otevři mi bránu prosím!!" Zařvala jsem. Během chvilky se okolo mě objevil portál na Asgard.

Stála jsem v Bifröstu. "Díky Heimdale." Řekla jsem a chtěla de vydat za Lokim. "Jsem rád, že jste se vrátila Jessico." Řekl Heimdal. "Já taky." Řekla jsem. Rozeběhla jsem se k hradu s hledala Lokiho. Ve svém pokoji nebyl. Hledala jsem všude. Vrátila jsem se tedy do jeho pokoje a rozhodla se mu to tu trochu uklidit.
Při úklidu jsem se trochu pořezala o rozbité sklo, ale ne moc. Pak jsem koukala z balkónu ven a doufala, že přijde. Stále jsem ho milovala, ikdyž mi ublížil a já nevěděla, jestli jsem připravená mu říct do očí, že mu odpouštím. Ale chtěla jsem ho tu vidět, živého a zdravého. Chtěla jsem se mu pověsit na krk a nepustit ho. Chtěla jsem aby stál vedle mě. Aby to bylo jako dřív. "Jessico?" A zrovna ve chvíli, když o něm přemýšlím, je tady. Otočila jsem se a skočila mu kolem krku. "Už nikdy, nikdy tě nepustím." Řekla jsem. Loki se usmál a pevně mě objal. "To ty si tady uklidila?" Řekl. "Ano, předtím jsem se spojila s Heimdalem, když jsem viděla co se tady děje, musela jsem se vrátit." Řekla jsem. Loki se mi podíval na dlaně, byli poškrábané od skla. "Neměla jsi na to sahat..." Řekl. Dala jsem mu ruku na tvář. "Nic to není Loki. A odpověď na tvůj dopis zní, Ano, pořád tě miluju a odpouštím ti." Řekla jsem a políbila ho. Loki ze mě začal sundavat oblečení, ale zastavila jsem ho. Nikdy před tím jsem s ním nespala. "Co se děje?" Řekl. "Nechci, aby jsi viděl..." "A Bucky tě vidět mohl?" "Bucky mě neviděl. Nenechala jsem ho mě vidět." Řekla jsem. Podívala jsem se na něj. "Nelíbila bych se ti." Řekla jsem a sklopila hlavu. "Líbíš se mi, ať už vypadáš jakkoliv." Řekl. Znovu mi dal ruku na oblečení a začal hi sundavat, tentokrát jsem ho nechala. Na mé kůži, po hrudi a břiše byli jizvy. Loki se na mě podíval. "Jsi nádherná." Řekl. Políbila jsem ho. Už jsem nechtěla slyšet žádná další slova. Chtěla jsem jeho.