Crimson Kingdom - Kniha druhá ✔️

Kapitola sedmá

Zvedl jsem oči od batohu, který jsem si provizorně vyrobil z kůží ulovené zvěře k systémové tabulce. Ukládání kořisti a mapování Jižního fjordu přerušila tři upozornění.

Blahopřejeme! Vaše sekta nyní má 25 členů!

Gratulujeme! Hráč 'Alice' byl povýšen z milosti boha Sylvana na Vyšší kněžku!

Blahopřejeme! Dosáhl jste milníku 'Vůdce I', nyní můžete používat titul 'Velekněz Sylvanova Pantheonu'.

Pobaveně jsem se ušklíbl. Ten lišák ví jak na to... Vsadil bych boty, že má za lubem něco velkého, a nebo se něco snaží rozhýbat.

Zapnul jsem si batoh, hodil si ho na ramena, stáhl si kapuci roztrhaného pláště víc do čela a s povzdechem se podíval k nebi.

Paprsky slunce se draly skrz jehličí vysokých borovic, ale slunce už se blížilo k horizontu. Podle mapy se mi podařilo ujít asi dvacet kilometrů. Pyšně jsem se pousmál. Byl jsem na Alice náležitě hrdý, alespoň ve vedení sekty nebudu sám, než založíme první chrám. Stejně je pro mě momentálně prvořadé najít civilizaci v tomhle Sylvanem zapomenutém koutě. Rozhlédl jsem se a vyrazil podél fjordu.

Před setměním jsem vyškrábal do větví nejbližšího rozložitého stromu a uvelebil se v koruně s výhledem na zátoku rozlehlého fjordu. Pohled na měsíce odrážející se na hladině moře, nebo oceánu byl nádherný. Naplňovala mne touha poznat co je za obzorem střídavě se starostmi o lidi co jsou někde na druhé straně světa. Před očima se mi objevil obličej usměvavé Alice se kterým jsem i usnul.

Probudila mne štiplavá vůně. Vzduchem vonícím jehličím se s vůní lesa mísil pach kouře a pečeného masa. Zakručelo mi v břiše a já si uvědomil, že jsem ještě ani nejedl. Zvědavě jsem seskákal z větve na které jsem ležel až ke kořenům a opatrně se přiblížil k okraji strmého útesu. V údolí svítila zář několika ohnišť, nebo snad oken, nebyl jsem si jistý, ale znamenalo to jedno... Civilizace tu přeci jen existuje!

Glib zrovna pomáhal osedlávat koně i pro ostatní, když se k němu přitočila Nenlith. "Sice mě znepokojuje, že nevíme, kde Feirith je, ale zároveň... Není to vzrušující?" zeptala se a ukázala na necelé tři desítky koní osedlaných a volně se popásajících kolem. "Nikdy jsem neviděla takhle velkou a sjednocenou výpravu." vyhrkla nadšeně a houpala se na patách. Glib se poprvé za poslední dny od srdce zasmál. Vypadala tak nadšeně, jak malé děvčátko, které se těší na výlet do zoo. "Taky se těším... Věřím, že náš hraničář se o sebe dokáže nějakou tu chvíli postarat, takže o něj bych strach zatím neměl, dokud se do ničeho nezamotá." pousmál se, pohladil svého koně po šíji a odepnul od sedla dlouhé kopí. Pak rozvinul prapor cechu a podal jej jednomu z hraničářů. Chlapík se na něj s respektem, ale i šťastným úsměvem uculil a zasalutoval. Všichni lovci v cechu byli po Sylvanově přísaze povýšeni na hraničáře, takže teď se pět postav, pod velením Ildira, ozbrojených až po zuby míhalo mezi koňmi a připravovali se na odjezd jako předsunutá hlídka. Prapor měli pro případ, že by někde museli prokazovat svou náležitost k Poutníkům a zároveň to byl reprezentativní symbol. Alice mezitím předávala dalšímu přesné instrukce. Pokud narazí na jakékoliv město, kde by se dalo během jednoho dne splnit dost zakázek na to, aby měli všichni dostatek peněz na měsíční převody do reálu, měli je vzít pro každého.

Celá výprava fungovala až na Alice a Danteho, který byl nepřítomný, v pětičlenných skupinách, každý hraničář byl v jedné a všechny tak dostaly úkoly s předstihem. Zároveň ale musel každý člen investovat do odznaku dobrodruha.

Alice se rozhodla, že nebude plnit zakázky, ale bude shánět jakékoliv užitečné informace. Přivydělat si navíc mohla jako léčitelka, díky schopnostem valkýry.