Crimson Kingdom - Kniha druhá ✔️

Kapitola dvanáctá

Snad i tíha vzduchu byla v tuhle chvíli nesnesitelná. Cítil jsem jak se mi ohýbá první žebro. Křup! Zařval jsem bolestí. Nebo jsem se o to alespoň snažil, nemohl jsem dýchat a tak z mých úst vyšlo jen chabé zachraptění. Ze všech sil jsem zvedl ruku a snažil se s ní plácat jako v judu o podlahu, abych dal Sylvanovi najevo, že už nemůžu.

Křup, křup, křup!

Prsty vytažené ruky se poddaly síle zápolících bohů. Do prdele... Tohle dlouho nevydržím! SYLVANE!

Rty se mi kroutily v hysterický úsměv a já mohl jen bezmocně sledovat jak se stromy nade mnou kývají ve větru. Některé už začínaly praskat. Jedna větší větev a je po mě. Životy už mi takhle klesaly rapidním tempem.

Skvělé!

Váš tvrdý trénink se vyplatil! Získáváte bonus:

Vitalita +60

Obratnost +20

Síla +100

Pro dosažení vyšší úrovně fyzického tréninku je potřeba prodloužit dobu z tří minut na deset. Jen tak dál!

To zrovna!

Tenhle smysl pro humor s vývojářem fakt nehodlám sdílet, když si to asi nezkusili! Mělo to jediné plus. Prudký nárůst vitality zpomalil úbytek mých HP a zároveň mi je zvýšil. Začalo se mi dělat mdlo. Sylvanus vypadal jako zmražený. Stál na místě, třásly se mu ruce a z koutku úst mu teklo víc a víc krve. Každá kapka, která dopadla na zem donutila vyklíčit semínka nebo trsy trávy a kapradí. Soustředěný výraz boha lesů vypovídal jen o tom, že souboj ještě nebyl u konce. Sice už nikoho nebodal kopím, ale v astrálních rovinách se odehrával lítý boj.

Zdálo se to jako hodiny, kdy jsem se kroutil v bolestech jak hadrová panenka, než tlak konečně povolil a bůh klesl unavený na koleno. Těžce vydechl a podíval se na mě. "Žiješ?" zeptal se a úšklíbl se, když si otíral pot a krev z tváře.

Zalapal jsem po dechu a odplivl si. Se zdravou rukou na bolavých žebrech jsem se stěží posadil, natož postavil. "Příště se snad budu i modlit..." ozval jsem se sýpavě a Sylvanus se jak polámaný posadil vedle mě. "To bys měl..." pousmál se a sáhl do kapsy. Vytáhl zvláštní větvičky pokrouceného stromu. Podal mi je a opřel se znaveně o kmen stromu za sebou. "Budeš potřebovat něco čím tu svatyni otevřeš..." řekl a spokojeně zavřel oči. "Pár hodin by mohl být klid, ale budu muset nabrat sílu, Nanera mi nedá pokoj, Atreus jakbysmet... Doufal jsem, že se budou prát mezi sebou..."

"Nepřítel mého nepřítele je můj přítel, co?" zasmál jsem se a zaskučel bolestí, jak jsem se snažil vstát. "Takže co teď?" zeptal jsem se a bůh po mě vrhl dotčený pohled. "Co asi? Odemkni svatyni a vysvěť ji, je mi fuk komu, ale udělej to..." vydal rozkaz, ze kterého bylo jasné, že sám svoje božské bitvy nezvládne a já se jich znovu upřímně účastnit nechtěl. Kývl jsem na srozumněnou a před odchodem do tábora popřál kdysi prosté umělé inteligenci hodně štěstí.

"A nenech se zabít..." pousmál jsem se.

Když jsem dokulhával do tábora, jeden z hlídkujících se mně snažil chytit a podepřít. Odmítavě jsem s bolestným úšklebkem mávl rukou a posadil se k nejbližšímu ohni. Jakmile se to rozkřiklo, netrvalo dlouho a řítil se mým směrem jarl i se svými pobočníky. Padalo z něj na můj vkus příliš otázek. Teprve, když se nedočkal odpovědi, zatímco jsem usrkával elixíry a snažil se neskučet jak mi magie rovnala kosti, zeptal se "Cos dělal?".

Zkřivil jsem obličej a mimoděk trhnul hlavou do strany, jak naskočil poslední prst na své místo. "Koukal jsem se jak se perou bohové..." zahučel jsem a ostatní po sobě nechápavě koukali. "Už chápu, proč se takové souboje pozorují tak z kilometrové dálky..." zasmál jsem se a Heimdir se posadil. "Který bůh to byl?" zněla další otázka.