Crimson Kingdom - Kniha druhá ✔️

Kapitola devátá

Zvědavě jsem zvedl obočí. "Proč mne nazýváš přítelem? Před chvílí jsem byl spíše zajatec..." poznamenal jsem a mé oči těkaly mezi jejími.

Žena přede mnou se zlehka uklonila a vznešeným gestem mi naznačila omluvu. "Omluvte mou nevychovanost, Feirithe. Jsem Anertha, zástupkyně jarla Heimdira z klanu Děti Hellheimu." usmála se a já se zarazil. Heimdir... To jméno mi něco říkalo... Rozhlédl jsem se po okolních tvářích a zarazil se u muže, který měl u pasu meč zdobený ornamenty drápů velké šelmy. Při pohledu na meč mi vytanula v absolutní paměti vzpomínka na první den ve hře. Proklínám to... Díky vtažení jsem získal paměť podobnou databázi, pamatoval jsem si i to co bych nechtěl. Skvěle... Nevím jestli se dokážu tvářit, jako bych tehdy nic neudělal.

Muž s širokými rameny zahalenými bohatě zdobeným pláštěm se na mne zaměřil. "Vypadáš pořád stejně otrhaně jako tehdy... To takhle nechává Sylvan běhat svého kněze?" zeptal se a uštěpačně se ušklíbl. "Sedni si k nám, nebo mi vyneseš spaní..." pobídl mě, načež jsem s těžkým polknutím přidřepl k ohni a zoufale se podíval na Anerthu, která se usmívala jako by vůbec netušila proč se třesu jako drahý pes.

Posadil jsem se a kývnutím poděkoval za to, že nemusím přešlapovat.

"Za ten šíp se omlouvám, byla to sebeobrana..." zasmál jsem se a rozpačitě se podrbal na zátylku. Heimdir se zasmál a mávl rukou. "Vůbec to neřeš, naopak se nic neděje, byli jsme na tažení proti jednomu z vašich cechů. Jejich kamarádi nám tu ničí jednu pevnost za druhou. No a cestou jsme narazili na tebe..." vysvětlil a něco řekl jednomu z elfů, kteří se bavili vedle něj. Elf se usmál, zvedl se a uvolnil místo. Když jsem se posadil vedle Heimdira, podali mi plášť a kus pečeného masa.

Nechápavě jsem se rozhlédl.

"Přestože mí krajané napadají Vaše území, chováte se ke mě vlídně. Čekal jsem spíš pouta nebo tak něco..." poznamenal jsem a odlomil vděčně kus masa. Čilý hovor u ohně se opět rozproudil a jarl klanu se zasmál. "Komu se povede zabít berserkera na nízkém levelu?" zeptal se. "Navíc, musí být nějaký důvod, proč jsi tady... Jsi jedním z mála Sylvanových služebníků a tvoje dobývání se stalo tématem celého evropského sektoru."

Rozpačitě jsem se zasmál. "Myslím, že to všechno... Udělal by to i někdo jiný, ne?". Heimdir se uculil. "Ne každý je ale legenda v zárodku..." poznamenal a ukázal mi svoje okno, které měl otevřené. Během těch týdnů v divočině s Alice jsem nečetl příliš zprávy a naposledy jsem se k nim dostal jen na chvíli. Titulky se zabývaly strategií, kterou jsme použili při obléhání a fenoménem byla hlavně nedbalost obránců, kdy Glib zničil kupoli zevnitř. Jako upoutávka byl náš prapor zahalený plameny. Mávl jsem nad tím rukou a pobaveně sebou cukl. "Lidi toho nadělají... Taky jsem si to málem odskákal, chtěli mě poslat někam otročit, ale někdo změnil portál a já se ocitl tady..." vysvětlil jsem a záměrně vynechal Mudrce. Nechtěl jsem z toho udělat poprask, jelikož jsem nevěděl kolik toho ví a navíc, evidentně se mi to povedlo už jednou. Zahleděl jsem se k obloze a povzdechl si. Noční oblohou sice zářila nádherná aurora, ale byl jsem daleko od domova a moc jsem si přál ukázat tenhle pohled Alice...

Mé teskné úvahy přerušila Anertha. "Znám někoho, kdo by Vám mohl možná pomoci..." usmála se. Někdo v kruhu u vedlejšího ohně vytáhl bubínek a drowové začali sborově zpívat něco co zdánlivě připomínalo severské písně a balady, ale prokládali to i novodobými. Zadíval jsem se do plamene před sebou a pak na ženu.

"A co byste za to chtěli?" zeptal jsem se a Anertha se chystala odpovědět, než ji její jarl zarazil gestem ruky. "Než ti to řekne... Prozraď mi... Proč by tě někdo vůbec chtěl nechat někde otročit? Vždyť to tu ani nejde..." řekl Heimdir a bylo slyšet, že se mu moje vysvětlení nelíbilo. Něco mu nesedělo, hra přece nemůže být v takové míře nelegální v moderní společnosti. Něco takového se mu mohlo honit v hlavě.