Crimson Kingdom - Kniha druhá ✔️

Kapitola patnáctá

S lukem v ruce jsem se prodíral houštím podél řeky, když jsem zaslechl pravidelné šplouchání. Rychle jsem zapadl za nejbližší výmol a vyčkával.

Zvuk se podle všeho přibližoval. Po chvíli bylo slyšet i dost hlasité láteření. Proti proudu se za rytmického veslování pomalu sunula po hladině jedna z lodí, které jsem předtím viděl na řece. Ozbrojenci, kteří stáli uprostřed hlasitě nadávali a někteří k tomu povyku ukazovali na sloup černého dýmu, který stoupal v dálce za mými zády. Škodolibě jsem se ušklíbl, počkal až se budou věnovat všichni tomu spektáklu a zkontroloval jsem veslaře lodi. Všechno to byla NPC nízkých levelů se jménem veslař.

Čekání než proplují jsem si zkrátil Okem dravce a podíval jsem se co se děje u té nákladní lodě.

Všude probíhaly zmatené postavy a zběsile nosily vodu, vězňů zbyla tak čtvrtina, takže se nejspíš všichni hráči, kteří mohli zdekovali. Aspoň něco... Nepochybně jsem si touhle akcí nadělal nepřátele, ale nejspíš i příznivce, protože se únosci nijak svými plány netajili. Udělal jsem si několik screenshotů z různých úhlů a pak se jal zkoumat někdejší bojiště.

Les teď zel prázdnotou, jen sem tam někdo obcházel náhrobní kameny, jinak se většina útočníků vydala zpátky do tábora.

Nevěděl jsem, jestli jsem získal dostatek času, ale nezbývalo, než to zjistit. Cestou jsem byl dost nejistý. Chyběl mi plášť, který mi dodával pocit větší anonymity, kdybych na někoho narazil a když se tak nestalo a já dohnal pohybující se karavanu zbylých Dětí Hellheimu, s úlevou jsem si oddychl. Anertha i její družina to zvládli zpátky a podle všeho chybělo jen pár lidí a proradný jarl.

Doběhl jsem k druidce a sledoval zkroušené výrazy.

Jakmile si Anertha uvědomila mou přítomnost, měla na jazyku jediné slovo. "Heimdir?" zeptala se a já přemýšlel, co na to říct. Nevěděl jsem jak může outsider oznámit, že jejich jarl je zrádce.

Vycítila mou nejistotu a její pohled byl neoblomný.

No, nezbývalo, než to risknout. Mávl jsem lehce rukou jako někdo, kdo si právě rozmyslel, jestli chce ve škole k tabuli. "Pojď...".

Vzdálili jsme se od ostatních a já se s hlubokým nádechem snažil úspěšně potlačit nutkání rukou roztřepat se. Otevřel jsem svůj interface a sestavil poslední screenshoty popořadě a z jednoho z nich, kde jsem před začátkem útoku zabral náhodou i berserkera, vytáhl detailní přiblížení do samostatné fotky. Anertha mne mlčky sledovala, jak mi tikaly oči a ruce někde, kde ona nic neviděla. Pak jsem nové pomyslné album posunul jejím směrem a podal jí brož s kusem jarlovy kazajky na které byl připevněný.

Druidka si prohlížela fotky a nevědomky silně stiskla brož ve své dlani. Když začala odkapávat červená krev, nadechl jsem se natáhl ruku, abych jí ten pitomej špendlík vzal. Zavrtěla hlavou a bylo vidět, že se pere se slzami. Tázavě jsem naklonil hlavu a nevědomky mrkl po zástupu ostatních, který nám mizel za obzorem. "Je mi to líto..." zašeptal jsem, položil jí ruku na tvář a setřel slzu, razící si cestu z oka po líčku. Tehdy jsem poprvé uviděl rozhodnou seveřanskou náturu. Žena na okamžik zavřela oči, neslyšně vzlykla, pak zjevně otevřela rozhraní a mlčky se proklikávala mě neznámými okny.

Po pár minutách bylo slyšet cinkání osobních zpráv, načež podle pohybu bylo vidět, že se věnuje virtuální klávesnici, protože dokonalým prstokladem drtila průhledná písmenka a tlačítko enter.

Pak se znovu probírala nějakým oknem, když na mě vyskočila tabulka.

Gratulujeme!