Ja nejsem kocourek

17. kapitola

Probudil jsem se, nikdo tu se mnou nebyl za což jsem byl rád, vstal jsem a obmotal kolem sebe deku.

Sníh všude je bylo je to uklidňující ale zároveň mi to způsobuje deprese „tak co prcku nerozmyslíš si to“ řeknu směrem na břicho.

Slyšel jsem otevření dveří, Santiago vešel do vnitř a šel za mnou „jak se cítíš?“ zeptá se na otázku, chci umřít, chci žít, chci milovat, chci být milován, chci nenávidět, chci odpouštět a jak se mám cítit když všechno v jednom se to smíchá.

„Dobře“ odpovím aniž bych se na něj podíval „mam pro tebe jednu zprávu“ řekne „pujdeš domů dneska Marko tě bude chodit každý den kontrolovat“ řekne Santiago a snaží se mě trochu povzbudit svým hlasem, moc dobře ví že nikam nechci.

„Domu? Můj domov je daleko za mořem kde je jediná osoba která mě měla ráda“ řeknu a zároveň uslyším jeho hlas „tvuj domov je tam kde jsem já„ řekne a ucítím jak si jeho ruce hledají cestičku k mému bříšku.

„Nechovej se jako kdyby jsi to děcko chtěl se mnou“ zavrčím a odstrčim jeho ruce a otočím se na něj „jsem akorát děloha kterou ty a Alice můžete využít!“ zakřičim.

Do místnosti vejde Nikki a Nori automaticky se k nim rozeběhnu a vrhnu se Norimu okolo krku, který mě automaticky schovává v obejmutí.

Slzy mi tečou po tváři „Kainji co to děláš? Musíš být v klidu nebo ublížiš malému“ zašeptá a začne mi hladit záda.

„N-N-Nori“ řeknu Nikki mě automaticky taky obímá, jsou to jako mojí velcí bratři.

Cítím ruku která mě chytá za paži otáčím hlavu je to Marko „Kainji říkali jsme si že se nesmíš rozrusovat“ řekne v klidu „pojď dám ti oblečení pojedeš s Ryuuem dobře Kainji?“ jenom kyvnu.

Jdu s Markem který mi dá věci, no ovšem Ryuu nakoupil nové věci abych vypadal dobře, když jdu s nemocnice nebo veteriny teď jsi nejsem jistý.

Převléknu se do šedých tepláků a bílého trička, na tričko si obléknu ještě černou bundu která mě začala příjemně zahřevat.

Jdu ven kde mě chytá Nikky který mi dává sluchátka a mobil „kdybys nechtěl poslouchat řeči od Ryuua a Alice“ řekne Nikki.

„Alexa je tu taky?“ zeptám se „Ne alice tu není ale nech si to až budeme na hotelu budou za tebou chodit a mluvit s tebou“ řekne Nikki a hned na to odchází.

Jdu dál do čekárny kde stojí Ryuu a dvojčata „tak jo Nikki!“ „Nori!“ zakřičí dvojčata a oba dva kluci jsou do chvilky u nich.

Odchází směrem k autům, jdu taky a za mnou Ryuu jdu k černému autu kterému se rozsvítí světla protože ho Ryuu odemče, sedám si do vnitř.

Pochvili si sedá i Ryuu který automaticky nastartuje auto se pomalu rozjíždí „Kainji já...“ začne „dej mi pokoj Ryuu“ řeknu a otočím se více ke dveřím.

„Kainji chtěl jsem se ti omluvit za tu noc..“ poslední slova pronese skoro neslyšně „ale ty by ses měl omluvit za to že jsi utekl a ohrozil naše dítě“ zavrčí.

„To myslíš vážně? ty mě znásilniš a já se mám omluvit za to že jsem utekl od tyrana který mi tak ublížil a že po znásilnění jsem nepřemýšlel že bych mohl být těhotný to máš pravdu ohrozil jsem ho protože jsem o něj nevěděl a ty o něm víš a taky ho ohrožuješ! Protože víš že se nemám nijak rozštilovat“ řeknu naštvaně.

„Ale teď to bude jinak... Bude to jenom A(kašel)li(Kašel) ce, já, ty a náš malý nebo malá“ pronese „přal by sis něco na jídlo, na pití nebo nějaké jiné přání?“ zeptat se a snaží se být milí.

„Jo dej mi pás, peníze na letenku a už nikdy mě nehledej to je moje přání“ řeknu a znovu.

Uvelebil jsem se na sedačce a usnul protože jsem byl unavený, jistě že jsem unavený když zažívám takové problémy.

Probudilo mě když mě někdo bral do náruče „polož mě na zem umím chodit sám“ zabručím a otevírám oči.

Kouká se na mě tak smutně jako kdyby udělal něco hrozného, proč mě nemůžeš milovat jako člověka? Mohli jsme mít normální vztah s dětmi... Normální rodina.

„Mam tě opravdu položit?“ zeptat se a v jeho očích se zatřpiti slzemy „ano chci se jít projít “ řeknu a kouknu se pryč.

Položí mě na zem „dobře ale půjdu s tebou“ řekne a kouká se na mojí reakci „nechci aby jsi šel se mnou, chci být sám“ řeknu a rozejdou se směrem k černé sjezdovce.

Mlčky mě následuje, otočím se „mužeš mi dát pokoj?“ zeptám se ho „když už jsi mě musel odvést a posrat mi celý život! Můžeš mě nechat aspoň pět minut samotného!“ zakřičim na něj.

„Kainji i když jsi těhotný pořád si na mě otevírat hubu nebudeš, nebo ti dám pár facek rozumíš mi?!“ zakřičí na mě a rychle ke mě přistoupí a hrubě mě popadne za paži.

„Ještě jednou na mě sáhni a vyškrabu ti oči“ zavrčím na něj a snažím se odstrčit jeho ruku „už tě má plné zuby“ hodí si mě na záda.

„Vidím že jsi byl hodný jenom chvíli“ zavrčím a praštím ho do zad „když si to nezasloužíš“ řekne naštvaně.

Můj žaludek zavrčí „jdeš jíst“ řekne „já nemám hlad“ zavrčím na něj „Kainji prostě se najíš aby ta nebo ten náš malý začal pořádně růst“ řekne čímž mě ještě více naštve.

„Ten, ta je mi to jedno taky potřebuje abych byl použitelný a zdravý a když se nemůžu ani jít projit“ zavrčím na něj.

Vejdeme do hotelu kde mě pokládá na zem „fajn teď se najíš a potom se můžeme jít projít nebo třeba zaplavat“ řekne a já se na něj více zamračím.

„Chci být sám chápeš co znamená být sám?“ zeptám se ho ale on se jenom zašklebý „sam nejsi maš v sobě mé dítě“ řekne a chytí mě za břicho.

„Jdu spát“ zavrčím otočím se a jdu pryč, chytí mě za ruku „jidlo hned“ zavrčí a táhne mě od výtahu.

Nakonec jsme skončili v jídelně, kde jsem si sedl a mezitím co Ryuu objednal nějaké jídlo jsem seděl a přemýšlel o tom jaké to bude, chvíli se chová hodně a chvíli je to zase ten samý Ryuu.

Pokračování příště...

Nová kapitola, doufám že se líbila 💕