Pod svitem Luny

Výslech

Rozhlédnu se kolem a jakmile se ujistím, že mi nikdo nevěnuje sebemenší pozornost, nakloním se k rozklepané skřítce.

„Winky, Winky, takhle mi lhát.“ Říkám s lehkým pobavením. Hlas tichý tak, aby byla jedinou, kdo mě uslyší. „Moc dobře vím, že na tom místě, které tak střežíš, někdo sedí.“

Nepatrnou chvíli je mezi námi ticho, které protnu ještě tiššími slovy.

„Mé oči sice působí zeleně, ale když se zahledíš opravdu pořádně, pochytíš vcelku podstatný nádech zlaté. Ten ti však unikl.“ Ušklíbnu se a skřítka zděšením ztuhne. „Myslím, že víš, co to znamená.“ Dodám už hlasitěji.

Rozklepaně přikývne.

„Výborně.“ Ušklíbnu se spokojeně.

„A teď“ Řeknu už vážnějším hlasem. „Prozradíš mi, kdo se skrývá pod neviditelným pláštěm?“ Pocítila jsem něco, co se podobalo prolomení kletby.

Najednou jsem cítila magickou vůni toho neznámého muže ješte více, až jsem se musela zlehka otřást, když mi z toho pocitu začala opět naskakovat husí kůže.

„Wi-Winky nesmí nic říct, slečno.“ Koutkem oka jsem si všimla ruky, vyčuhující z pod pláště, natahující se k dřevěné hůlce, patřící černovlasému chlapci, s kulatými obroučkami brýlí na nose. Musela jsem se nad tím pousmát.

O svou vlastní musel přijít, když se ihned uchýlil k tak zoufalému činu..

„Neboj se.. Když mi to povíš, nechám si to pro sebe. Vcelku výhodná nabídka, nemyslíš?“ Zkoušela jsem dál. „Nemusíš se bát, nijak mu neublížím.“ Šeptnu a ona nakonec opatrně přikývne.

„Dobrá, až zápas skončí, přemístíme se kousek od stadionu a tam mi to povíš. Pak se k němu můžeš zase vrátit.“ Dořekla jsem a konečně jsem se začala věnovat zápasu a občas zabloudila pohledem k neznámému.

...

Po čase už to začalo vypadat, že se bude schylovat ke konci a to už na mě skřítka házela docela nervózní pohledy. Proto jsem nakonec s povzdechem přikývla, natáhla k ní ruku a svět se s námi zatočil.

Přemístili jsme se.

...

Rozhlédnu se kolem. Nikde nikdo, proto se otočím k tomu malému stvoření u mých nohou.

„Tak?“ Pozvednul jedno obočí.

„Em..Win-ky hlídá mladého pa-pana Skrka, slečno.“ Vydala ze sebe těžce.

Myslí snad toho, kterého poslal vlastní otec do Azkabanu? Ale jak- Jakoby ta ušatá potvůrka vycítila mou otázku.

„Má paní byla nemocná, tak nahradila mladého pána v Azkabanu, aby mohl dále žít. Pan Skrk tomu dopomohl, ale téměř vždy drží svého syna pod Impériem, aby neutekl, nedovolí mu normálně žít.“ Rozpovídala se nakonec smutně. „Winky alespoň přesvědčila pana Skrka, aby vzala jeho syna na famfrpál, který má tak rád a slíbila, že ho pohlídá.“

Začínala být opět nervózní a mimo stadion to začalo pomalu ožívat. Zápas už zřejmě skončil a začalo se slavit.

Kývla jsem na skřítku, přeci jen jsem nechtěla, aby kvůli mě měla problém a ta se ihned přemístila pryč.

Promnula jsem si obličej a zmoženě vydechla.

Jak otci vysvětlím, že si ze zápasu nepamatuji vůbec nic?