"Ale já vážně nechci odejít," řekla jsem a opět se rozhlédla po pokoji.
"Víš, že je to tak lepší..." prohodil otec a přitáhl si mě k sobě. Dal mi pusu do blonďatých vlasů.
"Já vím, ale když ono je tu na ni tolik vzpomínek. Nechci na ni zapomenou," zamumlala jsem otci do ramene.
"Já také ne. Takyže zůstane navždy v našich srdcích. Už není cesty zpět. Už nechci každou noc slyšet tvoje křičení ze snů. Musíš na tu autonehodu zapomenout," pověděl a jasně mi naznačil, že už žádné protesty nechce slyšet.Ještě než odešel z místnosti se mi podíval do očí a zašeptal:
"To bude dobrý, věř mi. Časem si zvykneš. Máma je tady," Poplácal si na srdce, usmál se na mě a odešel. Začala jsem si do kufru balit věci. Oblečení, všelijaké drobnosti, hygienu a různé knihy. Zvedla jsem pohled ke stěně, zeleně vymalovaného pokoje, a zahleděla se na miliardy fotek nalepené právě na ní. Na všech fotkách nebyl nikdo jiný než já, máma, otec, anebo moje nejlepší kamarádka Amélie. Všechny tyhle fotky jsem strhala ze stěn, dala do fialového pytlíku ušitý mojí babičkou a narvala do kufru, který se začínal nebezpečně plnit.Ve dveřích jsem se ještě podívala na svůj prázdný pokoj, vzala do rukou dva kufry a sešla schody dolů do obýváku. Tam jsem se zase střetla s tátovýma uslzenýma očima. Položila jsem kufry, sedla si za ním a snažila se ho nějak utěšit. Otec se usmál.
"Pojďme, už musíme jet," pověděl, já přikývla a přemístila kufry z obývacího pokoje do auta. Než jsme odjeli, a opustili všechny noční můry, jsem sjela celý dvoupatrový dům očima. Pousmála jsem se. Pak jsem si položila hlavu na opěradlo a konečně si dovolila uvolnit všechny svaly v těle.Už jsem jenom slyšela, jak táta zapl muziku a jeli jsme. Jela jsem do zcela nového města, za novou školou, novými přáteli a za novými dobrodružstvími ze kterých si utvořím nové, ale šťastné vzpomínky.
'Hurá! Do Beacon Hills!' pomyslela jsem si a potom, s pomocí hučení motoru a hraní muziky, jsem usnula. A až se probudím. Začnu zase žít... Musím...
ČTEŠ
𝙺𝚁𝚄𝙷 𝙰𝙻𝙵𝚈 [FF Teen wolf// Stiles Stilinski]
FanfictionSiennin život nebyl nikdy ničím výjimečný. Tedy... Až do jednoho dne, kdy její život začíná zase dávat smysl. Počkat... Anebo to přece jenom bude ještě větší zmatek? Při autonehodě jí nešťastnou náhodou zemřela matka. Aby s otcem utekli před bolesti...