𝙺𝚁𝚄𝙷 𝙰𝙻𝙵𝚈 [FF Teen wolf// Stiles Stilinski]

5. kapitola🐺

POHLED SIENNY

Jen, co jsem zavřela vchodové dveře jsem se tichým krokem vydala do svého pokoje. Měla jsem hlad i žízeň, ale nemínila jsem se zdržovat v jiné části tohohle domu, než je můj bezpečný pokoj. Když jsem procházela kolem pokoje, kde údajně spí otec, uslyšela jsem hlasité chrápání. Trochu se mi ulevilo, ale i tak jsem si nedovolila dělat moc velký rachot. Měla jsem v plánu jít se osprchovat a smít ze sebe všechnu tu špínu a zároveň smít ze své hlavy všechny odporné představy a dotěrné myšlenky, jenž mi ohlodávaly hlavu ze vnitř. Mohla jsem se z toho zbláznit. Div se tak nestalo.
Vešla jsem do svého útulného pokoje, na který se ještě pořád musím zvykat a hodila batoh, jenž jsem měla do teď na zádech, vedle postele. Pak jsem už na nic nečekala a sebrala se do koupelny spolu s jednoduchým, vytahaným, bílým trikem a pižamovými kraťasy. Koupelnu jsem měla hned vedle pokoje a tak jsem jen přeběhla z místnosti do místnosti. Oblečení, neboli pižamo, jsem odhodila pod umyvadlo a vyslíkla se ze špinavého oblečení páchnoucí shnilou krví. Pak jsem vlezla do sprchového koutu a nastavila si vodu tak, aby byla příjemně teplá. Jakmile jsem po sobě nechala téct první kapičky vody, zavřela jsem oči a namočila si celou hlavu. Ani jsem už moc nemyslela na tu dnešní událost. Vnímala jsem jen vodu proudící po mém těle. Namatlala jsem na sebe mýdlo a pak do vlasů vetřela šampón. Všechno jsem to ze sebe smyla a spolu s mýdlem a šampónem ze mě mizela hlína, pot a z mé hlavy se vytrácely špatné pocity. Teprve tehdy, kdy jsem za krkem ucítila ostré štípnutí. Ani né štípnutí, spíše pálení, které mě začalo nesnesitelně svědit. Rychle jsem se doumývala a vylezla ze sprcháče. 

Poutírala jsem se, a když jsem drsným, béžovým ručníkem přejela po pokožce za krkem, vypískla jsem bolestí tak nahlas, že jsem si musela chytit pusu, abych neřvala dál a nevzbudila otce. Takže jsem místo křiku ze sebe vydala jen bolestné zasyčení. Spěšně jsem si tělo obtočila ručníkem, odhrnula vlasy ze zátylku a podívala se do zrcadla na svůj krk. Údivem se mi sama od sebe otevřela pusa dokořán. Zalapala jsem po dechu a z šoku si prohlížela malé tetování mírně pod mým uchem. Polkla jsem a prstem si opatrně přejela po kůži na krku, kde se rozprostíralo tetování. Zadumaně jsem si ho prohlížela. Nepamatovala jsem si, že bych si nechávala udělat tetování. Ještě ke všemu jsem tetování nechtěla. Nikdy mě představa, že bude moje kůže mít i jinou barvu než pleťovou, nelákala. Nikdy jsem se nechtěla nechat potetovat, nikdy se mi tetování nelíbila, ale jak jsem si tohle tetování prohlížela, něco mě na něm zaujalo. Bylo to velmi zvláštní tetování. Probouzelo ve mě divné pocity. Přesně nedokážu popsat jaké, ale pohybovaly se tak nějak na hranici strachu a pocitu bezpečí. Ještě nějakou chvíli jsem na něj civěla a prohlížela si každý detail. Pohledem jsem ho rozebírala na jednotlivé části a sama sebe se snažila přesvědčit, že to tetování tam opravdu je. Že to není jen moje představa. Že je skutečné. Znovu jsem po něm přejela prstem a zase se zamyslela. Co by na to řekl táta? Myšlenky zase vládly nad mojí myslí. Vadilo mi to, ale v tu chvíli jsem to ani tolik nevnímala jako ty otravné otázky, jenž mi přiletěly do hlavy a bez odpovědi se zase vytratily stejně rychle jako se objevily.

Náhle někdo zabušil na zamčené dveře od koupelny. Věděla jsem kdo to je, ještě dřív než jsem ozval jakýkoli hlas. Kromě mě a táty tady nikdo nebydlí, takže kdo by to byl jiný?
"Co se děje?! Už tam seš víc než hodinu!" oznámil mi otec a znovu zabouchal na dveře. Hlas už mu tak nepřeskakoval, takže jsem usoudila, že z něj alkohol pomalu vyprchává.
"Nic... jen... jsem tady málem usnula, jsem hrozně unavená," vymluvila jsem se a napodobovala hrozně znavený tón. Což nebyl úplně problém, protože unavená jsem už opravdu byla. Uslyšela jsem, jak se za dveřmi ozvalo povzdechnutí.

"Dobře tak už vylez a běž se pěkně vyspat do postele a né do vany," řekl starostlivě.
"Jasný," souhlasila jsem. Pak se za dveřmi ozvaly kroky, které postupně utichly. Sama pro sebe jsem se usmála. Úsměv mě ale hned přešel, když jsem pohledem opět zavadila o tetování na mém krku. Zhluboka jsem se nadechla a konečně od tetování odtrhla pohled. Promasírovala jsem si spánky a pak si vyčerpaně promnula obličej. Oblékla jsem se do svého provizorního pižama a odešla z koupelny. Jakmile jsem opustila koupelnu, mě do vyhřátého těla uděřila náhlá zima z náhlé změny teploty. Zadrkotala jsem zubama a bosky docupitala do svého pokoje vymalovaného bílou barvou. Následně si připravila věci na zítra do školy a vše potřebné, co bych musela ztihnout ráno a pak už si konečně lehla do postele, která nebyla zatím ani zdaleká vyhřátá, ale hodlala jsem se to okamžitě změnit. Zhasla jsem lampičku na nočním stolku, zachumlala se do peřiny a čuměla do stropu. Myšlenky mi opět nedaly spát. Přemýšlela jsem opravdu dlouhou chvíli. Pak jsem zavřela oči ve snaze konečně usnout a nemyslet na celý dnešek, avšak marně. Ne a né usnout. V hlavě mi to neustále šrotovalo na plné obrátky. Už se mi dokonce sami od sebe zavírala víčka únavou, nohy mi vyčerpáním brněly, celé moje tělo bylo napokraji naprostého znavení, jen moje mysl pořád musela zůstávat vzhůru.

Chtěla jsem se už konečně ponořit do říše snů, ale můj mozek byl na to až moc čilý. Neochotně jsem se zvedla do sedu a porozhlédla se po místnosti, ve které nebylo ani trochu světla, takže jsem nic moc neviděla. Spustila jsem nohy z postele a bosýma nohama se dotkla chlupatého, hebkého koberce. Postavila jsem se a došla k oknu, z kterého jsem měla možnost vidět ven na ulici. Lampy sice svítily, ale né tak silně, aby tady bylo všude světlo. Okno jsem pomalu otevřela, ruce si položila na parapet a koukala. Dívala jsem se po tiché uličce osvětlenou žluto oranžovými světly pocházející z lamp. Bylo tu naprosté ticho, avšak já měla pocit, že jsem uslyšela dunění tlap o silnici. Bylo to přímo nemožné, ale když jsem spatřila černou šmouhu, která momentálně proběhla kolem mě rychlostí blesku. Sotva jsem stihla zaznamenat, co to bylo. Bylo to velké, mělo to ocas, mohutné tlapy... puma?
Žijí tady vůbec pumy? Jestli ne, tak co to bylo? Medvěd? Blbost... medvědi nemají tak dlouhý ocas... Co jiného by to mohlo být, než puma...
Nic jiného mě nenapadlo a já se ještě pořád snažila do detailu připomenout tvar šmouhy. Bylo mi jedno, že je noc, rozsvítila jsem si světlo, sedla si k počítači a zjisťovala si různé informace o tomhle městu.
"Místní obyvatelé zahlédli zvíře připomínající pumu, ale nikdy tento fakt nebyl uznán za pravdivý, jelikož nebyly nalezeny žádné důkazy, které by nám vystihovaly jaké zvíře to opravdu bylo. Nalezeny byly pouze mrtvoly s velkými pozůstatky od zvířecích drápů.
Oznamuje- šerif Stilinski Beaconhillské policie," četla jsem si sama pro sebe článek na internetu. Donutilo mě to ještě k většímu, usilovnému dumání. Ale můj mozek nedokázal smyslet nic jiného, než že to byla prostě ta puma. I v tom lese. Ale pak se mi v hlavě zase vyrojily otázky.
Je možné že by puma útočila na člověka? Má nějaký důvod? Jestli ne, tak proč to dělá? Je to vůbec puma?

Následně jsem si už lehla a myšlenky naprosto ignorovala. Otázky jsem si nechala na zítřek a teď už jsem nemyslela na nic jiného, než na spánek. Konečně únava byla silnější, než-li má mysl a já mohla v klidu usnout.