𝙺𝚁𝚄𝙷 𝙰𝙻𝙵𝚈 [FF Teen wolf// Stiles Stilinski]

4. kapitola🐺

POHLED STILESE

Cítil jsem, jak mě všichni propalují pohledem. Podíval jsem se do oči každého, kdo tu se mnou seděl. Nikdo se netvářil moc přátelsky. Právě naopak. Měl jsem pocit, jako kdyby mě měli každou chvíli roztrhat pohledem a to ještě ke všemu bez proměny.
"No co?!" nevydržel jsem to už. Scott se na mě káravě kouknul a pak se obrátil na ostatní.
"Stilesi, nesmíš se jen tak začít s někým přátelit. Nevíš ani co je zač. Obzvláště, když jsme v takovéto situaci. Zatím ještě nevíme kdo to je, ale klidně by to mohla být ona. Chápeš vůbec co to znamená?" zeptal se Scott rozčíleně. Sklopil jsem zrak. Nebylo pro mě vůbec příjemné dívat se na svého rozzuřenýho kámoše a zároveň na Alfu.
"Ale ona není nebezpečná! Neublíží nám! Je prostě člověk! Obyčejnej člověk! A já se s ní chci kamarádit! Potřebuje to! Je tu nová!" prskal jsem na všechny strany ve snaze udržet si pevný hlas tak, aby se mi netřásl. Scott už nic neřekl, jen se na mě podezíravě podíval a měřil si mě pohledem. Stejně tak udělali všichni, tedy kromě Thea. Ten se otráveně šklebil, ale jeho oči se značně smály.
"Beztak se do ní zabouchnul," řekl najednou a jeho oči a ústa si vystřídaly role. Pusu měl stáhlou do širokého úsměvu, ale oči mu tikaly rozčílením. Uchechl jsem se, ale pak mi došlo co řekl.
"To není pravda!" zaprotestoval jsem a udělal ublížený obličej nevinného štěněte. Theo protočil očima.
"Zkroť si Betu, Scotte. Nebo nás ještě tím pohledem všechny donutí k tomu, aby jsme ji měli rádi," ušklíbl se Isaac a Theo si s ním pobaveně plácl. Vrhl jsem po nich vražedný pohled a zabíjel je v představách těmi nejhoršími způsoby, jakými to jenom jde.

Scott nevěřícně zakroutil hlavou.
"Nemůžete se k sobě chovat aspoň trochu normálně? Přece jenom patříte do jedné smečky a myslím, že teď není vhodná chvíle na to, aby jsme se tady všichni pozabíjeli. Je jedno jestli pohledem nebo zuby, ale přestaňte!" napomenul nás a nasadil pohled přísného tatínka, jenž vychovává zlobivé děti.
Všichni se tak nějak stáhli a Theo, Isaac i Malia na mě přestali nevraživě hledět. Lydia seděla vedle mě a dělala, že tyhle hádky a rozhovory vůbec neslyšela. Dívala se do tmavého lesa nepřítomným pohledem. Něco si sama pro sebe brblala, ale když jsem to poslouchal. Nerozuměl jsem tomu.
"Něco je špatně," řekla po chvíli a otočila se na mě. "Něco se děje, Stilesi. Cítím to," pověděla a přitom se mi celou dobu dívala vystrašeně do očí.
"Nevíš co?" zeptal jsem se, ale odpověď jsem dopředu znal. Zavrtěla hlavou a tím jen potvrdila mé myšlenky.
"Musíme do toho lesa," oznámila mi a už se zvedala. Scott se na nás nechápavě podíval, ale já už se s ním nechtěl dohadovat a tak jsem mu radši nic nevysvětloval. Lydia chtěla ještě něco říct Malii a tak jsem čekal. V tom mi v kapse červenohnedých kalhot zabzučel mobil. Sáhl jsem po něm do kapsy a vyndal ho. Na dyspleji se mi objevila zpráva od Sienny.
Rozklikl jsem to:
'Ahoj. Tak nějak nevím, kde jsem. Byla jsem až moc mimo tuhle planetu a teď nevím, kde stojím...'
Jen co jsem si to přečetl se mi sevřelo hrdlo. Nevěděl jsem, co mám na to napsat a tak jsem odeslal jenom nějakou blbost:
'A co všechno kolem sebe vidíš? Jdu tě najít.'
Šel jsem ji hned hledat podle pachu. Ani jsem nepotřeboval vědět, co kolem sebe má, abych ji mohl najít. Momentálně jsem nedokázal myslet ani na svoje bezpečí a neúnavně jsem kráčel, skoro běžel, podél cesty. Myslel jsem jenom na to, abych našel dívku s nádhernými blond vlasy a hnědými, neuvěřitelně milými oči. Na Lydii jsem se úplně vykašlal. Snad viděla, že odcházím...

V tom jsem uslyšel křik. Tak hlasitý, že mě z toho, i za tak krátkou dobu, začaly bolet ušní bubínky. Dlaněmi jsem se ten ohlušující zvuk snažil zmírnit, ale jako vlkodlak můžu říct, že to stejně nepomohlo. Věděl jsem moc dobře komu ten křik patří. A tak jsem se rozběhl a následoval onen křik pořád s dlaněmi u uší. Vlkodlačí rychlostí jsem odbočil z cesty a už výrazně cítil Siennin pach. Ten pach bych poznal snad všude. Moc dobře se mi zapsal do paměti, až mě to děsilo. Voněla po růžích, ale pokaždé když jsem ten pach ucitil, nepředstavil jsem si tu nádhernou červenou kytičku, ale představil jsem si Siennu sedící na nějakém kopci při západu slunce, kdy obloha mění barvu do červenorůžova.