𝙺𝚁𝚄𝙷 𝙰𝙻𝙵𝚈 [FF Teen wolf// Stiles Stilinski]

11. kapitola🐺

POHLED STILESE

Podíval jsem jí do očí a fascinovaně si je prohlížel. Sice to bylo už poněkolikáté, co jsem se Sienně takhle díval do očí, ale pořád jsem v nich prostě mohl nacházet něco nového. Ona měla hlavu zvednutou k obloze a pozorovala čistě, sněově bílé mraky, jenž neustále měnily tvar, na růžovo červené ploše. Když zjistila, že se na ni dívám otočila ke mně hlavu a tázavě se na mě zahleděla.
"Pořád jsi nic neřekl," vybídla mě, abych mluvil. Upřímně jsem netušil, co jí mám vlastně říct. Scott mi jasně naznačil, že jí věřit nemám. Nemám jí nic osobního říkat. Nesmím vlastně být ani v její přítomnosti... Ale... ona není zlá. Je obyčejná, avšak svým vlastním způsobem. Já jí věřil a doufal jsem, že se to nějak nezvrtne. Snad je opravdu ta holka, za kterou se přede mnou vydává.
Zíral jsem na ni a ona pořád nedočkavě čekala, co ze mě vypadne. Nadechl jsem se a zatajil dech.
"Pověz mi teda něco o sobě," zopakovala a kamarádsky do mě rejpla loktem. "Teď vypadáš děsně zmateně a mě to děsí, takže přestaň s tím tvým výrazem a nedívej se na mě tak," zabrblala, ale usmála se. Nemusela ani zvedat koutky úst, abych to poznal. Její oči ji prozradily...

"Sienno?" ozval jsem se opatrně. Přestala se usmívat a její výraz značně zvážněl.
"Co?" nechápala. Zašklebil jsem se a najednou ze mě vypadlo:
"Jsi lechtivá?" zeptal jsem se Sienny. Vykulila oči.
"Co?!" zopakovala ta dvě stejná písmena, jako před chvílí, jenom na ně dala větší důraz. Zasmál jsem se. Probodla mě pohledem.
"Jasně že ne," odfrkla si a založila si ruce na prsou. Pozvedl jsem obočí. Nevěřil jsem jí, protože se jí zrychlil tep. Šibalsky jsem se uculil a zvedl ruce nad hlavu. A pak jsem se rychle rozmáchl a začal ji lechtat. Kéž bych mohl říct, že se začla válet smíchy a popadat dech... Kéž bych mohl.
Lechtivá... zřejmě fakt nebyla... Cítil jsem se trapně a tak jsem se zase stáhl. Odkašlal jsem si.
"Ehm... promiň... jsem to přece jenom zkusil. Však víš... jestli NÁHODOU opravdu nejseš lechtivá. Chápeš ne jakože n-" nedořekl jsem to, protože mi skočila do řeči:
"Jasný, jasný. Zase se uklidni a už neodbočuj od témata," pověděla Sienna a mě tím tak trochu uklidnila, ale pořád jsem si byl vědom toho, že mi buší srdce.
"No... co o mě vlastně chceš vedět?" optal jsem se, lehl si a založil si ruce za hlavu.

Chvíli mlčela, ale pak řekla:
"Tak mi třeba řekni něco o tvé rodině." Povzdechl jsem si.
"Na mojí rodině není nic moc zajímavýho," bránil jsem se a zasněně hleděl do oblohy.
"I tak mi to řekni," naléhala. Usmál jsem se.
"Tak to, že můj táta je šerif, už víš," zasmál jsem se, ale v tom mě ten smích přešel.
"A... moje matka umřela, když jsem byl ještě hodně malý," pověděl jsem pak ještě smutným hlasem. Sienna si vedle mě celou dobu prohlížela nebe stejně jako já, avšak teď sebou výrazně trhla a obrátila se na mě. Přesunul jsem pohled k ní a zaměřil se na ni. Srdce jí najednou bušilo, jako o závod. V očích měla strach. Ale jinak své rozrušení nedala nijak najevo.
"A-aha... to mě mrzí. Opravdu," řekla upřímným hlasem. Teď jsem nedokázal podle tepu poznat, jestli to myslela upřímně, jelikož její tep už předtím byl neuvěřitelně rychlý. Proto taky funěla a zhluboka se nadechovala, jako by zrovna běžela.
"To nic. Je to už dlouho. Ani si ji už pořádně nevybavuji," snažil jsem se jí těmi slovy o trochu uklidnit. Cítil jsem se divně, když jsem ji vyděl v tomhle stavu. Všiml jsem si konečků jejích prstů, Sienna se to sice snažila zamaskovat, ale já postřehl jak se třesou.
"Sourozence nemám. Nemám ani žádného domácího mazlíčka... ale vždycky jsem třeba chtěl křečka, nebo malinké stěňátko z něhož by vyrostl pořádně silný pes," přemýšlel jsem. "Jak říkám, nic zvláštního," pokrčil jsem rameny. Sienna vypadala, jako kdyby vůbec nevnímala, o čem mluvím. Chtěl jsem ji trochu probrat z transu a tak jsem se jí zeptal:
"A co u tebe doma?"