𝙺𝚁𝚄𝙷 𝙰𝙻𝙵𝚈 [FF Teen wolf// Stiles Stilinski]

13. kapitola🐺

POHLED SIENNY

Celý jeden týden probíhalo všechno stejně, jako vždycky.
Škola. Vyučovací hodiny. Bezvýznamné, celodenní přemýšlení. Vzpomínky na mámu. Únava. A neustálý děs a zármutek pokaždé, když jsem si jen na chvíli dovolila zavřít oči.
Hmm... No, nic nového.

Celý ten jeden týden jsem sama nad sebou přemýšlela. Myslela jsem na Stilesovo divné chování hned po tom krásném dni.
Výhled. Kopec. Nádherný západ slunce. A pak to Stiles všechno zkazil. Pravda je, že na pokažení, krásného výletu, jsem z části podílela i já, protože jsem měla opravdu pocit, jako by nás celý ten čas někdo pozoroval. To je teď ale jedno.
Zvedla jsem se od stolu, u kterého nikdo kromě mě neseděl, odnesla tác a vyšla z jídelny. Dneska jsem ve škole Stilese nepotkala. Předtím, ještě na konci minulého týdne mi tvrdil, že je nemocný, ale také mi smutně vysvětlil, že se ode mě, kvůli Scottovi, musí držet dál. Nevěděla jsem tedy, zda se mi dneska vyhýbá, nebo je pořád nemocný.

Jen krátce jsem se zastavila u skříňky, abych se oblékla, ale jinak jsem celou tu dobu měla namířeno ven ze školy.
Na parkovišti se to hemžilo studenty. Sem tam jezdila auta. A já jen tak nehnutě stála uprostřed všeho toho dění. Najednou kolem mě profrčel kluk na skateboardu. Překvapením jsem couvla dozadu. Myslela jsem už, že mi přejede nohy, jak blízko mě projel. Kluk se za mnou ohlédl. Když se naše pohledy střetly, pomalu zastavil. Hned jsem poznala ty oči plné mrazu. Lucas.
Celý týden jsem ho ve škole nepotkala. Nevěděla jsem, jestli jsem byla ráda, nebo mě to mrzelo, ale rozhodně mě překvapilo, když se tady najednou ukázal. Stála jsem tak zpříma, že by bylo opravdu těžké, poznat rozdíl mezi mnou a zamrzlým sloupem. Zřejmě jsem svým stáním až moc přitahovala jeho pozornost, jelikož místo toho, aby jel dál, šel ke mně. Chtěla jsem to být tedy já, která znemožní možnost mluvit spolu, a jednoduše odejít. Na patě jsem se otočila a rychlým krokem jsem si to mířila pryč od něj. Ale asi byl v chůzi rychlejší než já. Chytil mě za rameno a tak mi zabránil pokračovat. Držel mi rameno tak, že jsem jeho úplně ledové prsty cítila i přes tričko. Ve svých rukách jsem začala drtit bundu ještě pevněji. Obešel mě tak, abych mezi tím neztihla utéct a chladně se mi podíval do očí. Sundal z mých ramen ruce a prohlédl si moji tvář.

Pak se usmál. Jednou rukou se opřel o skate a překřížil si nohy.
"Tak nějak jsem si říkal, že to budeš ty, i když jsi byla ke mně otočená. Kdo jiný, než ty, by mohl všem tak hloupě stát v cestě, že?" utahoval si ze mě. "Ty jsi totiž rozený talent plést se někomu do cesty a začneš na něj mluvit jeho rodným jazykem, i když ho vůbec neumíš," narážel na naše poslední setkání. Musela jsem mít celý obličej červený. Do mých tvářích se nahrnulo nečekané horko. Jistě jsem teď vypadala jako zralé rajče. A ještě plus k tomu... pořád jsem stála jak tvrdé Y, takže jsem nevypadla jako rajče, ale jako zamrzlý, červený sloup.
"Uhm... ještě jednou se omlouvám," kníkla jsem.
"To je vpohodě. Jen mi to před tebou ještě nikdo neudělal, takže ten malý incident z hlavy jen tak nedostanu," mrkl na mě.
"Ou. No. Um. Co potřebuješ?" zeptala jsem se s nadějí, že už nic jiného nepotřebuje a já budu moct jít.
"Vlastně... Napadlo mě... že tě budu doučovat," řekl Lucas a ve mně hrklo.
On? Doučovat mě? proběhlo mi hlavou, jako blesk.
"Z čeho?" optala jsem se hloupě. Nesnažil se nijak skrýt svoje pobavení nad mojí hloupostí. Plácl se do čela a hlasitě se zasmál. To bylo jenom další potvrzení, že bych měla opravdu prvně přemýšlet, než něco řeknu.
"No ze španělštiny. Z čeho jinýho. Nebo potřebuješ doučovat ještě z nějakého předmětu?" zeptal se mě.
Vlastně ze všech, pomyslela jsem si s domyšleným úšklebkem navíc. Pořád čekal na odpověď.
"Ehm... ne. Teda. Jakože 'ne' na 'potřebuješ doučovat ještě z nějkého předmětu?' a 'ano' na 'doučování ze španělštiny'. To by od tebe bylo opravdu milý," vyhrkla jsem ze sebe. Samozřejmě to bych nebyla já, kdybych to zase nějak nezamotala. Vypadal, že si mojí odpověď v hlavě přehrává ještě jednou, aby ji pochopil.
"Takže doučko ze španělštiny 'ano' nebo 'ne'?" Pozvedl obočí.
"Ano," byla tentokrát moje jednoduchá odpověď. Usmál se a já na něj taky. Nastalo to trapné ticho. Tedy... jestli se to dá jako ticho počítat, když tady na parkovišti nebylo ticho vlastně nikdy. Takže. Dejme tomu, že jeden tomu druhému už neměl co říct.
Lucas se podrbal na hlavě a tím tak rozcuchal své nagelované, černé vlasy. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu, což byl za celý náš rozhovor jediný pohyb, který jsem udělala.
"Hele, tak ve čtyři ve školní knihovně?" navrhl a já se hluboce zamyslela.
"Myslím, že není důvod proč říct ne," řekla jsem a on se opět usmál. Jeho úsměv ale nebyl tak krásný. Na jeho úsměvu mi neustále něco chybělo a musela jsem na to pořád myslet. Přišlo mi, že to nebyl takový ten pravý úsměv, který jsem vídala u Stilese, když byl šťastný, nebo ho něco rozveselilo. - Ne. Přišlo mi, že je to pořád 'jen úsměv'.
Jeho oči to samé. Žádné opravdové šťastné jiskřičky... Na jeho osobnosti mi to opravdu chybělo.

"Tak, ahoj odpoledne," rozloučil se se mnou a uchopil do ruky skate pevněji. Pak se rozběhl, za běhu na něj naskočil, objel mě a pak se ještě krátce otočil. Matně jsem zvedla ruku, což mělo být něco jako mávání a šla konečně domů.
"Proč jsem to doučko nakonec vlastně brala, když mě jeho přítomnost tak zneklidňuje...?" přemýšlela jsem nahlas během chůze.
Zastavila jsem se přede dveřmi mého domu, vytáhla z batohu klíče a vešla dovnitř. Pomalu jsem vyšla schody, vedoucí do chodby, a následně zamířila k mému pokoji. Batoh hodila vedle postele.
Tedy... Původně prázdné postele.
Ale jakmile jsem se na ni, břichem dolů s roztaženýma nohama i rukama, svalila, byla zabraná. Obličej jsem zabořila do polštáře a zavřela oči. Po chvili jsem to stejně vzdala, protože s polštářem v puse se těžko dýchalo a tak jsem se převalila na záda a jako vždycky koukala na strop. Zajímavé jak se taková prázdná plocha dá zkoumat lépe než nějaké přeplněné místo. Možná mi ta prázdnota přišla uklidňující. Nevím...

Ani jsem znovu neztihla zavřít oči, když někdo zazvonil. Líně jsem se posadila na postel.
Kdo mě to teď otravuje?! brblala jsem si a nadávala pod fousy. Schválně jsem ještě hlasitě dupala po schodech, tak aby to slyšel i ten za dveřmi. Aby věděl že mě nikdo nemá rušit, obzvlášť když sotva přijdu že školy.
Dodupala jsem ke dveřím a prudce je otevřela, jako kdybych teď chtěla vystrašit nějaké dítě bafnutím. Stiles povyskočil.
Když se to tak vezme... tak Stiles je takové menší děťátko, zamyslela jsem se.
"Teda ty sis na těch schodech osedlala slona, nebo co?" zasmál se Stiles pobaveně. Podrbala jsem se na hlavě.
"Hmmm..." zapřemýšlela jsem.
"Ne-e. Chyba," řekla jsem s vážnou tváří. Zatvářil se zařazeně. Nechápavě na mě koukal, čekajíc, až to dopovím.
"Žádného slona v domě nemám. Pěkně ses spletl. Ale je fakt, že se za ten hluk musím omluvit. Můj dinosaurus se ještě nenaučil chodit po špičkách víš?" konstatovala jsem ironicky a Stiles mě celou dobu pobaveně pozoroval.
"Jo ahaaa! Tak to promiň. To jsem nevěděl. Kdy sis ho koupila? Jak se jmenuje? Kolik mu je roků? Nesežere mě? Můžu se s ním seznámit?" předstíral svoje překvapení i zvědavost.
"Můžeš jít klidně dál a podívat se na něj," odpověděla jsem mu. Usmál se.
"Jeeee! To by bylo tak super!" napodobil dívčí hlas. Protočila jsem panenkama a pustila ho dovnitř. Stoupli jsme si do předsíňe. Už jsme ze sebe nedělali blbce a chovali se zase jako normální lidi.

"Proč jsi přišel?" zeptala jsem se. Založila si ruce za záda a opřela se o zeď.
"Uh... přišel jsem tě návštívit, když už se teď ve škole nemůžeme vídat. Mohli jsme se třeba scházet takhle po škole a chodit spolu někam ven..." navrhl Stiles.
"Nechtěla bys teď třeba vypadnout z domu a něco se mnou podniknout?" optal se trochu nervózně, ale jen opravdu trochu. Jeho oči jinak zářily nadšením i očekáváním.
Rozhodně to neznělo špatně! Ale...
"Víš, Stilesi. Já už mám teď něco domluveného," začala jsem rozpačitě. Stilesovi oči náhle posmutněly. Jeho oči předtím zářily jako hvězdy, ale teď zhasly a zůstaly jako pouhé, ledové, již nezářící koule.
Povzdechla jsem si při pohledu na něj. Najednou se mi to doučování chtělo zrušit, ale už jsem se s Lucasem domluvila a já slíbila že přijdu.
"Promiň, opravdu," řekla jsem polohlasně.
"Tak to je jedno. Sice jsem se těšil... Ale jedno odpoledne nějak přežiju," oznámil mi. Ale přitom vypadal, že ho to mrzelo HODNĚ.
"A co máš?" optal se.
"Doučování s Lucasem," odpověděla jsem. Vykulil oči.
"S kým že to?" snažil se sám sebe přesvědčit, zda dobře slyšel.
"No přece a tím klukem, jak sis z něj dělal v jídelně srandu," pokusila jsem se mu nějak příhodu přiblížit.
"Ty jdeš randit s gelem na vlasy?"
"Ne nejdu na rande. Bude mě doučovat španělštinu," bránila jsem se podrážděně. Pozdvihl obočí.
"My nemáme za předmět španělštinu," podezíral mě.
Věděla jsem kam tím míří a věděla jsem jak divně to muselo vypadat.
"Heeej!" zasmála jsem se a matně ho udeřila do ramene.
"Zaprvé ti nelžu a zadruhé se nemusíš starat!" předstírala jsem uraženou a založila si ruce na prsou.

"Klídek, dobře? Hlavně se zase uklidni a nezapomeň si to pořádně promyslet, než na mě pošleš svého dinoše," zasmál se. A já se, chtě nechtě, musela přestat šklebit uražením a taky se usmát.
"Fajn," uznala jsem nakonec.
"Fajn," zopakoval po mě a přátelsky mě objal. Teprve po chvíli mi došlo, že to bylo objetí na rozloučenou.

Odešel. Já zůstala zírat na dveře z kterých vyšel ven. Koukala jsem na jedno jediné, určité místo a přemýšlela. Pořád jsem stála v předsíňi a neodvažovala se ani mrknout. Jakoby jediný pohyb mých očních víček mohl všechny myšlenky zaplašit.