𝙺𝚁𝚄𝙷 𝙰𝙻𝙵𝚈 [FF Teen wolf// Stiles Stilinski]

6. kapitola🐺

S leknutím jsem se posadila. Oči doširoka otevřené. Zrychleně jsem dýchala. I tep jsem měla velice rychlý. S každým nádechem se mi vzduch zdál ostřejší. Každý nádech byl víc a víc bolestivější. Polkla jsem, i když jsem měla pocit, že nebylo co. V puse jsem měla úplně vyschlo a po čele mi stékaly krůpěje potu. Bylo mi vedro a přesto jsem měla husinu po celém těle. Ještě teď jsem měla před očima hrozivé stvoření ze snu. Sice mu pořádně nebylo vidět do tváře, ani jsem pořádně neviděla tvar jeho těla, ale bylo obrovské, mělo čistě rudé oči, jenž mě celou dobu propalovaly pohledem. Do tohohle momentu se mi v uších ozývaly hlasité výkřiky lidí a děsivé vrčení nějaké šelmy. Když jsem se rozhlížela po svém pokoji, pořád jsem před sebou viděla obrovské rozmazané tlapy s ostrými drápy lesknoucí se odrazem měsíce. Byla jsem ještě pořád v šoku. Ještě jsem se neustále třepala strachy.

Vyndala jsem nohy z pod vyhřáté peřiny a i když se mi vůbec nechtělo, vstala jsem a vypnula nepříjemně hlasitý budík, který celou dobu řinčel na mém nočním stolku vedle mé hlavy. Promnula jsem si obličej a opravdu otráveně se začala dávat do kupy. Dala jsem si rychlou, osvěžující sprchu, oblékla jsem si na sebe čisté, nezpocené oblečení a posadila jsem se na židličku před svým menším stolkem. Zahleděla jsem se na svůj odraz v zrcadle hned naproti mě. Nevypadala jsem vůbec dobře. Měla jsem výrazné kruhy pod očima, rozcuchané, ještě trochu vlhké vlasy a úplně vyschlé, bílé rty. Nebyl by problém tohle všechno zamaskovat make-upem, ale jakmile jsem se snažila rty obtáhnout rtěnkou, dopadlo to extrémně špatně. Dělaly se mi mžitky před očima, jako kdybych měla každou chvíli omdlít. Pravdou je, že jsem se tak i cítila.

Bylo mi dokonce i na zvracení a i když jsem měla brutální hlad, neměla jsem chuť k jídlu. Představa, že něco jím, byla pro můj žaludek ještě bolestivější, než ta, že zatím budu hlady. Nějak jsem svůj obličej zakryla make-upem, ale i tak bylo poznat, že jsem pořádně nevyspaná. Jakmile jsem byla "hotová", vydala jsem se rovnou do předsíně. Do batohu jsem si ještě přibalila klíče od domu a byla jsem připravena vyrazit. Otevřela jsem vchodové dveře a už se chystala odejít, když v tom mi v uších zazněl nepříjemný zvuk. Tak pisklavý tón, že by ani špunty do uší nepomohly. Přitiskla jsem si ruce na uši, abych většině zvuku nedovolila dostat se k mým ušním bubínkům. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale neviděla nic, co by zvuk mohlo vydávat. Připadalo mi, jako kdyby tento vysoký tón byl jen výplod mé fantazie, ale nebyla jsem si tím vůbec jistá. Neustále jsem se pohledem snažila najít onen zdroj vydávajíc tohle pištění. Nic jsem však nenašla. Jakmile pisklavý tón ustal, ještě jsem chvíli nehnutě stála na míst, ale pak se probrala z transu a rozešla se směrem ke škole.

Pohled jsem upírala na chodník pod mýma nohama a pečlivě si prohlížela každou jeho cihličku. Šla jsem velice pomalým tempem, takže jsem si dokonce i tu cihličku mohla zkoumat do nejdrobnějšího detailu. Nevím co se to se mnou děje. Je mi nějak divně. Hodně divně. A abych pravdu řekla, dohání mě to k šílenství. Možná si zajdu za doktorem.
Jak jsem tak přemýšlela sama nad sebou, zase jsem přestala vnímat okolí, takže jsem si málem ani nevšimla, že stojím přímo před školou. A to jsem ještě před chvíli měla pocit, že pořád jdu. Že je mé tělo pořád v pohybu a přitom tady postávám. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Věděla jsem, koho teďka hledám pohledem, a když jsem uviděla světle modrý Jeep právě vjíždět na parkoviště, musela jsem se sama pro sebe usmát. Ale jen co jsem pohnula ústními svaly, chtě nechtě jsem bolestně zasyčela. Rukou jsem si promnula svojí čelist a několikrát zamrkala, protože se mi před očima znovu zamlžilo. Dlaň ze svých úst jsem okamžitě odstranila, když jsem si všimla hnědovlasého kluka, se širokým úsměvem a s očima, jenž barvou připomínaly nutelu, který si to míří přímo ke mně. Chtěla jsem se zase usmát, ale při vzpomínce na tu předešlou bolest, jsem si to rozmyslela.