𝙺𝚁𝚄𝙷 𝙰𝙻𝙵𝚈 [FF Teen wolf// Stiles Stilinski]

1. kapitola🐺

Vešla jsem do zcela nové školy. Rychle jsem se ještě stavila do ředitelny a tam jsem dostala kombinaci čísel od zámku škřínky, číslo skřínky, rozvrh hodin a učebnice, jenž jsem si hned dala do batohu. Byla jsem strašně nervózní. Taky je to poprvé, co jsme se s otcem přestěhovali. Snad si na nové prostředí rychle zvyknu.
Hledala jsem číslo své přidělené skřínky a až se tak stalo, zadala jsem zprávnou kombinaci a odemkla ji. Dala jsem si do ní batoh a vytáhla si jen věci potřebné na matiku, kterou jsem podle rozvrhu měla mít hned první hodinu. Koženou bundu jsem si tam též hodila. Maskáčovou mikinu jsem si nechala na sobě, pak už škřínku konečně zavřela. Tedy až na druhý pokus protože jsem kombinaci čísel poprvé popletla. Chystala jsem se najít třídu, kde teď budu mít matiku. Prošla jsem snad každé dveře, ale zrovna tu jednu jedinou třídu jsem nemohla najít. V tom jsem do někoho silou vrazila, ale místo toho, aby ta daná osoba zavrávorala, jsem se zamotala já, rozplácla jsem se na zemi a učebnice mi popadaly na zem. 

Podívala jsem se na osobu, do které jsem narazila. Koukala jsem na kluka s mírně rozsuchanými tmavě hnědými vlasy a kaštanovýma očima. Usmál se na mě a podal mi ruku. Posbírala jsem si ze země věci a ruku přijmula. S jeho pomocí jsem se postavila na nohy. Bylo mi více než trapně. Mínila jsem se propadnou do země. Podívala jsem se na špičky svých bot.
"Jsi tu nová?" zeptal se. Teď mi bylo ještě trapněji než před tím.
"J-jo," vyslovila jsem kostrbatou odpověď a podívala se mu do očí.
"Hledáš něco?" optal se mě znovu.
"No... ne," řekla jsem a chtěla konečně odejít. Ale zastavil mě další otázkou:
"Vážně ne? Vypadala jsi tak."
"Vlastně... jo. Nevíš kde je učebna matematiky?" otázala jsem se. Zasmál se.
"Jasně že vím. Teď mám matiku taky. Můžeš jít se mnou," odvětil a pokračoval v chůzi, tam kde začal. Následovala jsem ho. Cestou, se mnou už nepromluvil.

Vešli jsme do třídy, jenž byla už skoro plná. Zabrala jsem nejbližší volné místo. Ještě zbývalo nějakých pár minut do zvonění, tak jsem si otevřela blog a snažila se trochu zabít čas. Né, že bych se těšila až začne hodina, ale pořád mi přišlo lepší, když je středem pozornosti učitel a né já, jako nová studentka.
V tom jsem ucítila, jak mi někdo zaklepal na rameno. Instinktivně jsem se otočila a uviděla onoho kluka, do kterého jsem vrazila na chodbě. Seděl v lavici hned za mnou a usmíval se na mě. Úsměv jsem mu oplatila a dál se věnovala svému blogu.

Do třídy vešla učitelka s tak tmavě hnědými, kudrnatými vlasy, že to vypadalo, jako by byly úplně černé. Její pohled okamžitě spočinul na mně. Opět jsem měla srdce až v krku. Celá třída utichla.
"Ach, tak to jsi ty, ta nová! Pojď se nám představit," vybídla mě. Toho jsem se právě bála. Polkla jsem a udělalo se mi mírně nevolno od žaludku. Nechotně jsem se zvedla a postavila se vedle učitelky.
"Já jsem slečna Fleming. Budu tě učit na předmět matematiky. Doufám, že ti tenhle předmět půjde a vítám tě tu," oznámila mi. Slečna se na mě zahleděla.
"A tvé jméno?" Čekala na odpověď. Já jsem tam stála jak tvrdé Y a nedokázala z nervozity otevřít pusu. Cítila jsem pohledy všech přítomných. Někteří na mě hleděli a usmívali se. Jiní protáčeli očima a něco si mezi sebou šuškali. Podívala jsem se do očí toho hnědovlasého kluka. Povzbudivě na mě koukal a pak na mě mrkl. Polkla jsem a nádsledně si odkašlala. Ještě pořád se sevřeným břichem jsem se nadechla a zase vydechla.
"Jmenuju se Sienna Tillman," vychrlila jsem ze sebe najednou se zavřenýma očima.
"Vítej," kývla na to učitelka a poslala mě zpátky do lavice, ke které jsem vystřelila jako blesk a se stejnou rychlostí si i sedla.

Kluk za mnou na sebe opět upozornil tak, že po mně hodil tužku. Otočila jsem se nechápavě mu pohlédla do tváře.
"Máš hezké jméno. Já jsem Stiles Stilinski," řekl a zase mi podal ruku. Tentokrát na seznámení.
"D-Díky. Tvoje jméno je taky pěkné," pochválila jsem mu ještě pořád trochu zaskočeně.
"Oba máme jména na S," zasmál se. Přikývla jsem a koutky také zvedla do úsměvu.
"Jo a ještě... díky," poděkovala jsem mu.
"Za co?" nechápal.
"No... za to, že jsi mě u té tabule povzbudil," odpověděla jsem. Stiles mávl rukou.
"To nic nebylo. Ty děkuješ za takové maličkosti?" zeptal se a opřel si hlavu o ruku.
"Pro mě to maličkost nebyla," namítla jsem.
"Trpíš trémou?" optal se zase.
"Neee... to ne. Jen jsem se tohohle představování hrozně děsila. A najednou, ani nevím jak, jsem z toho začla vyšilovat," rozmáchla jsem rukama. Stiles kývl.
"Chápu," řekl mile. Celkově se ke mně choval hezky.
"Ještě ti děkuju, že jsi na mě tak hodný. Jsem tu nová a bála jsem se, že si tu žádné kamarády nenajdu," svěřila jsem se mu. Zase se usmál. Jeho úsměv se mi hned zalíbil. Ten úsměv ve mě vzbuzoval všelijaké, pěkné emoce. Pak matně pokrčil obočí.
"Bereš mě jako kamaráda?" zeptal se a já se zase cítila trapně.
"Jo... t-teda... nevím," zakoktala jsem se.
"Klid. Já tvůj kamarád klidně budu. Kdybys cokoliv potřebovala, řekni," vyslovil všechno s takovou rychlostí, že to můj mozek skoro nepobral. Najednou už se Stiles nedíval na mě, ale za mě. Rychle jsem se otočila a všimla si učitelky, která stála u mé lavice s rucema překříženýma na prsou.

"Ještě jednou se otočíte slečno, Tillman, tak budete hned první den na začátku roku po škole," varovala mě a nasadila přísný pohled. Přikývla jsem. Ta se hned zase věnovala psaní na tabuli. Musela jsem se sama pro sebe zasmát. A začla si psát do sešitu to, co bylo napsané na tabuli. Pohledem jsem zavadila o tužku, která ležela vedle mé lavice na zemi. Tak aby to slečna Fleming nepostřehla jsem ji zvedla a spěšně ji položila Stilesovi na desku jeho lavice. Ještě než jsem se otočila, jsem zahlédla, jak se znovu usmál. Naštěstí si učitelka ničeho nevšimla a neúnavně pokračovala v rozepisování příkladu.

*

V jídelně bylo už jen opravdu málo volných stolů. Všechny stoly byly aspoň zmála zaplněné. Chtěla jsem sedět sama. Ale ty poslední volné stoly se rychle zaplnily, takže jsem stála uprostřed jídelny jako blb a marně čekala, kde se nějaký ten stůl vylidní. V tom mě najednou někdo popadl za rukáv maskáčové mikiny a táhl mě k jednomu stolu, úplně vzadu jídelny, jenž byl celý volný.
Jak jsem ten stůl mohla přehlédnout? zasmála jsem se sama sobě. Ani jsem nemusela klukovi, který mě táhl k tomu stolu, vidět do tváře, abych poznala, že je to Stiles. Sedla jsem si a on vedle mě.
"Čau," vyrušil mě z hlubokého přemýšlení.
"Ahoj," oplatila jsem mu pozdrav a pustila se do jídla, které bylo určeno extra pro vegetarány. Stiles si ovšem, daného masa na jeho talíři, náramně užíval. Zašklebila jsem se.
"Ty maso nejíš?" zeptal se mě. Zavrtěla jsem hlavou a pustila se do svého vegetariánského jídla.
"Jak to těm zvířátkům můžeš udělat?" svraštila jsem obočí. Stiles se zastavil v jezení, podíval se na mě a pak prostě pokrčil rameny.
"Nesmíš si představovat, že to dřív bylo nějaké zvíře," poradil mi a zase začal jíst. Zakroutila jsem nevěřícně hlavou.

*

Měla jsem dojezeno a už jsem si jenom povídala se Stilesem.
"Půjdeš se mnou na táborák?" řekl najednou a já na něho začala civět.
"Eachm... na jakej táborák?" zeptala jsem se šokovaně.
"Dneska večer se koná taková grilovačka. Taková menší párty u ohně. Hudba, jídlo... všechno se to koná na zahájení nového školního roku," ujasnil a já jenom chápavě kývla.
"Jo... jasně... proč ne?" usmála jsem se a prohrábla si rozpačitě své blond vlasy.

"Tak super!" zaradoval se a mrknul na mě. Zasmála jsem se nad jeho výrazem a pak jsme společně odnesli táci s prázdnými talíři.

*

Šli jsme spolu i před školu a já mu neustále o něčem vyprávěla. A když jsem zrovna nepovídala já, povídal on. Celkově jsem si s ním dobře rozuměla. S ním jsem úplně zapomínala, že jsem tu nová. Do té doby dokud jsme se nerozloučili a já nedošla domů, jsem si ani nevšímala toho, když na mě někdo začal blbě civět. Doma mě jako vždy přivítal táta.
"Ahoj, holčičko. Tak jak ses měla?" zeptal se zvědavě a objal mě.
"Dobře," odpověděla jsem pouze a víc to neměla v plánu rozebírat, ale táta byl najednou tak zvědavej.
"Našla sis nějaké kamarádky?" optal se znovu. Protočila jsem očima a povzdechla si.
"Ano, tati. Mám nového kamaráda," řekla jsem a nepřála si nic jiného, než si rychle udělat úkoly a odpočinout si. Celej den mě pobolívávala hlava, ale teď jsem ji cítila o dost výrazněji.
"Jak se jmenuje? Je hodnej?" zamračil se táta a nepřestával s otázkami.
"Jejda, tati! Jo je hodnej! Někdy ti ho představím. Dobře?" zeptala jsem se otráveně a pak už radši odešla po točitém schodišti do svého pokoje. Zavřela dveře, udělala úkoly a unaveně jsem se svalila na postel. Zavřela jsem oči a opět se mi vybavil Stilesův úsměv.