𝙺𝚁𝚄𝙷 𝙰𝙻𝙵𝚈 [FF Teen wolf// Stiles Stilinski]

7. kapitola🐺

Ruka na mém rameni byla nepříjemně ledová a tak jsem tedy ramenem zatřásla tak, že ruka z ramene okamžitě zmizela. Zvedla jsem zvědavý pohled s ještě zvědavějšíma, uplakanýma očima směrem nahoru. Hlavu jsem musela úplně zaklonit, abych vůbec osobu viděla, protože jsem teď byla malinká a drobná, když jsem se krčila na té studené podlaze.
Střetla jsem se s tmavýma, matně zelenýma očima. S bledou tváří, jenž byla bílá jako stěna a se sytě rudými, plnými rty.
"Sienno? Co ty tady takhle děláš? Je ti něco?" zeptala se mě Lydia ustaraně a klekla si přede mě. Hřbetem ruky jsem si vysušila mokré tváře a falešně se na ni usmála.
"Nic mi není," prohodila jsem, jako by nic a zvedala jsem se na nohy. Avšak ona mě silou zatlačila zpátky na podlahu a změřila si mě nedůvěřivým pohledem.
"Co ti je? Nesnaž se mi tady nic zamlouvat. Jde jasně vidět, že tě něco uvnitř ohlodává. Tak co se děje?" zeptala se znovu milým hlasem. Neměla jsem v plánu odpovídat, ale po tom co řekla, jsem byla velice na pochybách.
"Chápu. Nejspíš nemáš jediný důvod mi věřit, ale není lepší to někomu říct, než si to nechávat pro sebe a trápit se tím? Já bych ráda, aby jsme se lépe poznaly a když mi povíš, co tě trápí... slibuju, že se ti pokusím pomoct," řekla a usmála se na mě. Ten úsměv jsem si dlouho prohlížela, ale pokaždé jsem došla k závěru, že JE pravý. Otevírala jsem pusu, že jí řeknu všechno, co mě poslední dobou trápilo, ale nakonec jsem ji zase zavřela a pozorně se porozhlédla po chodbě. Nikde nikdo. Byla jsem tu jen já a ona. Když jí řeknu všechno... mohla by mě mít za blázna...

Nakonec jsem se přece jenom odhodlala něco říct:
"Víš, Lydie... před dvěma roky mi zemřela matka. Měla autonehodu. Byla jsem tam, když se to stalo. Chránila mě vlastím tělem. Zachránila mě, ale ona to nepřežila. Každý den se mi zdávala noční můra a honily mě ošklivé vzpomínky. S otcem jsem se přestěhovala pod vědomím, že mě škaredé sny opustí. Je to lepší, ale nepřestalo to. Vždycky si na ni nějakým záhadným způsobem vzpomenu, ať už chci nebo ne. Ty dva dny, co tu jsem, je mi ještě příšerněji. Věčně mě bolí hlava a mám takové představy, až se mi zdá, že jsou reálné. Nejčastěji vidím takov-" zastavila jsem se, než jsem ztihla říct úplně všechno.
"No to je jedno. Jsem dost nevyspaná, ale dá se to přežít. Nesmím na ni prostě myslet," zakončila jsem a znovu se na ni falešně usmála. Lydia si mě změřila ustaraným pohledem, ale přikývla.
"No vidíš. Nebylo to přeci tak těžké. Nebo snad ano?" optala se nakonec, ale nečekala nic jiného, než potvrzení. Pokrčila jsem rameny a polkla.
"No... ani ne," vymáčkla jsem ze sebe.

Teprve teď jsem si všimla osoby stojící na chodbě, jenž se mometálně opírala o skřínky. Kluk celý v černém s tmavou pletí i tmavýma očima mě propaloval pohledem. Nemohla jsem od něj odtrhnout pohled, dokud se nerozhodl sám oční kontakt přerušit a odejít. Jeho nepřátelské oči, které se pohledem zdály ledově modré, ale přitom byly tak tmavé, že bych řekla uhlově černé, mě ještě nějakou chvíli strašily v mysli. Lydia si zřejmě ničeho nevšimla a já pochybovala o tom, zda jí o tom říct. Ale více jsem pochybovala o tom, jestli ten kluk byl vůbec skutečný. Tak jsem radši nic neřekla.
"Hele... teď už nemáš žádnou hodinu, takže můžeš jít se mnou, Stilesem a ostatníma na oběd no ne?" přemýšlela Lydia nahlas. Pozvedla jsem obočí.
"Jak to víš?" zeptala jsem se nechápavě. Jenom na mě bez odpovědi mrkla a postavila se. Pak i mně pomohla na nohy a zahleděla se na mě. Nevěřícně zakroutila hlavou.
"Ty teda vypadáš. Ještě že mě máš," řekla a odtáhla mě na holčičí toalety, kde mě upravila make upem a jakmile byla hotová a já se na sebe podívala do zrcadla naproti mě, sama sebe jsem málem nepoznala. Po mém uplakaném já, nebylo ani památky. Otočila jsem se na Lydii, která se usmívala jako sluníčko. Taky jsem se na ni usmála a přátelsky ji objala.
"Díky," zašeptala jsem a pustila její tělo z objetí. Pokrčila rameny.
"Nemáš zač," mrkla na mě a pak jsme se po zvonění obě vydaly do jídelny, kde už všichni čekali.

Nejdřív jsem uviděla Stilese a pak i ostatní za ním. Přišel ke mně a na uvítanou mě obejmul. Následně jsme všichni usedli k jednomu volenému stolu i s tácy a jídlem. Stiles se na mě podíval.
"Tak. Tohle je moje parta, Si. Támhe to je můj nejlepší kamarád Scott a vedle něj je Lydie, ty dva už vlastně znáš. Tam to je Isaac," odmlčel se a ukázal na kluka s kudrnatýma, světle hnědýma vlasama, kterého jsem už předtím viděla u ohně.
"Tohle je Malia," opět chvíli zůstal zticha a ukázal prstem na holku s mikádem a hnědýma vlasama. Tu... jsem... také viděla u ohně.
"A poslední... takový ten náš podivín... se jmenuje Theo," pověděl s mírným smíchem a oběma rukama se rozpřáhl tak, aby dost vírazně poukázal na kluka s modrýma očima a kaštanovýma vlasama nasměrované mírně nahoru.
"Aha... moc mě těší," dostala jsem ze sebe zaskočeně. Přikývli a všichni se na mě jakž takž usmáli. Úsměv jsem jim oplatila a podívala se na Stilese sedícího vedle mě, který bedlivě zkoumal mojí tvář.
Odvrátila jsem od jeho očí pohled a zahleděla se na své vegetariánské jídlo. Neměla jsem vůbec chuť k jídlu. A ještě ke všemu... ani nevím proč, ani mě nijak nelákala představa že do sebe cpu nějaké uměle upravené jídlo. Zhluboka jsem se nadechla a překvapením jsem zatajila dech. Cítila jsem vůni masa. Tak moc mi voněla, že jsem tomu nedokázala uvěřit.

Očima jsem se snažila vyhledat jakoukoliv známku onoho masa, jenž jsem tu tak výrazně cítila. Pohledem jsem zavadila o malé kousky masíčka, které nevinně leželi na Stilesově talíři. Polkla jsem. Několikrát jsem zamrkala a než jsem si ztihla uvědomit co dělám, přisunula jsem si Stilesův tác i s jídlem ke mně a na vidličku si horlivě napíchla jeden kousek. Chuť na mém jazyku byla nečekaně dobrá. Zamlaskala jsem a jakmile jsem dojedla všechno maso na Stilesově talíři, spokojeně jsem se usmála. Úsměv z tváře mi však okamžitě zmizel, když mi došlo, jak hloupé to ode mě bylo.

Zaskočeně jsem se podívala na Stilese. Pozvedl obočí a nedokázal skrýt šok a údiv.
"Heh. Si, neříkala jsi náhodou, že jsi vegetariánka?" zeptal se zamyšleně a pak si pobaveně přisunul tác zase k sobě.
"Nooo... nějak mi to nedalo," poškrabala jsem se na krku, kde mě začalo opět svědit a štípat tetování za uchem.
Stiles udělal to samé a já se podívala na to místo, které si podrbal. Šokem jsem pootevřela pusu, když jsem na jeho krku uviděla to samé tetování, jenž mám i já. Znak Alfy a znak Omegy. Oba znaky zapletené do sebe a ohraničené kruhem. Zírala jsem na to dost dlouho na to, aby to začalo být divné.
"Si? Jsi v pohodě?" zeptal se Stiles a ostatní se na mě též se zájmem podívali.
"Jo... jenom, že jsem si nemohla nevšimnout tvého tetování. Je moc pěkné. Co znamená?" zeptala jsem se. Nervózně se ošil.
"Dík. Ani nevím. Jen se mi ten obrázek líbil, tak jsem si ho nechal vytetovat," odpověděl s patrným zadrháváním.
"Ah..." zamyslela jsem se a myšlenky mi opět nedaly pokoj. Hlodala ve mně zvědavost a já měla chuť zjistit si o tomhle něco víc. Ale neodvážila jsem se už na nic zeptat.
"Proč tě to tak zajímalo?" přerušil Stiles všechny mé teorie. Neodpověděla jsem a zahleděla se kamsy do dálky. 

Na stěně téhle prostorné místnosti plné stoly, jsem uviděla známý, rozmazaný stín. Předběhl mi mráz po zádech. Pevně jsem stiskla stůl rukama a zatnula všechny svaly v těle. Stín šelmy se díval přímo na mě. Drápy,...tesáky,...krev, výkřiky lidí,... Všechno tohle říkal její pohled. To říkaly její rudě zbarvené oči připomínající krev samu o sobě. Zamlžily se mi oči a vedla jsem divoký, vnitřní boj u mě v hlavě. Chtělo se mi křičet a utíkat, co nejdál od toho stínu. Od té děsivé šmouhy, o které ani netuším, zda je skutečná. Panicky jsem se otočila na ostatní. Následně jsem se podívala na Stilese s úzkostí v očích a pak znovu na stěnu.
"Co to je?!" vyjekla jsem a ukázala prstem na stín připomínající šelmu zrovna ve chvíli kdy do jídelny vešel kluk...celý v černém.