When dreams come true

Chapter 1. - You made it

Praha, začátek března 2017

Přecházím po pokoji, dlaně se mi potí. Točí se mi hlava a mám pocit, že začnu zvracet.
Sednu si na postel a zadívám se na své tetování na vnitřní straně zápěstí a maličko pozvednu koutky rtů.

Znak mé oblíbené kapely.

Zvednu oči a podívám se na svůj první plakát 5 Seconds Of Summer. Koukám na usměvavé tváře čtyř tehdy pubertálních kluků, kteří mě drží při životě a do očí se mi nahrnou slzy.
Dnes mě čeká Camridgeská zkouška z angličtiny, která rozhodne o celém mém životě. Když ji složím - a to zvládnu bez problémů, když od 14-ti mluvím plynule anglicky, jak by řekla moje máma - budu moct odložit svoji maturitu a odcestovat na rok do Austrálie, kde budu bydlet u Leových známých a případně dokončit školu tam a zůstat tam.

Nikdy se nevrátit.

V opačném případě na mě čeká poslední ročník na pražském jazykovém gymnáziu.

Ale já chci pryč.

Celý můj život se skládal jenom z učení. Známky musely být dokonalé, já jsem musela být dokonalá. Moje existence závisela jen na tom, abych se dostala na dobrou školu.
Teď je mi 17 a jsem ve třeťáku na gymnáziu. Mám dokonalé známky. A taky dokonalého nevlastního otce. Jeho peníze mi zařídily zkoušku a jeho peníze mě můžou poslat na místo, o kterém sním odmalička. Když to teď zvorám, všechny roky snahy mé mámy ze mě vychovat slušného člověka budou zbytečné.
A moje máma si zaslouží všechno štěstí na světě. Nehledě na to, že chci z Česka za každou cenu vypadnout, nemůžu ji zklamat.

Udělám tu zkoušku kvůli ní.

O týden později

"Kate! Miláčku, Kate, pojď sem! Honem!", křičela moje máma. Odložila jsem knížku a vydala se po schodech dolů do obýváku, odkud se ozýval smích.
Vešla jsem a spatřila mámu, jak drží tlustou obálku s logem Cambridgeské Univerzity a usmívá se od ucha k uchu.
"Není jistý, že jsem to zvládla," pronesu tiše a snažím se nevypadat moc pesimisticky. Srdce mi buší jako o závod a před očima mi naskakují černé fleky.
"Takhle tlusté obálky dostávají jenom ti, kteří zkoušku složí," usměje se povzbudivě Leo a obejme mámu kolem ramen. Sluší jim to.

Kývnu.

Mám mi podává obálku s tichým 'Hodně štěstí'.
Roztřesenými prsty se pokouším obálku otevřít, poprvé ji natrhnout se mi podaří až na čtvrtý pokus. Nehledě na nervozitu a strach začnu zuřivě trhat a honem vytáhnu drahý papír, se slovy, která mě zmrazila. Zůstala jsem nehybně civět na slova, která jsou napsaná kurzívou. Zvednu oči k mámě. V očích se jí začaly objevovat pochybnosti a nervozita. Pak se maminka ale rozmázné a já cítím, jak mi po tváři tečou slzy. Zakývu a máma mě vtáhne do objetí.
"Letíš do Austrálie, zlato," zašeptá a políbí mě na čelo.

Poprvé po mnoha letech cítím opravdové, sladké štěstí.

Letím do Austrálie.

hope you like it:)