When dreams come true

Chapter - 18. - I can't stand them

Zdravím všechny! Na Facebooku se rozjíždí projekt s účelem upoutat pozornost 5sos a s trochou štěstí je dostat sem do Narnie. Stačí sem -  https://m.facebook.com/profile.php?id=262008370640781 - do zpráv napsat svůj email a pak dostanete další info. Bude moc fajn, když se zapojíte, protože takhle se už podařilo sem dostat Ryana Keena, tak se to třeba povede i nám. Šiřte tuhle informaci, řekněte o tom kamarádům v zahraničí, možná se to přeci jen povede.

Dva dny po mých narozeninách už bylo na čase si sbalit jen to nejpotřebnější a vyrazit na tour po Austrálii. Háček byl v tom, že se jelo 5sos busem, ve kterém bych musela být zavřená s Calumem v opravdu malém prostoru, ale já jsem s ním od nejlepší noci v mém životě nemluvila, a místo toho se schovávala u Michaela v pokoji. Ten se nevyptával, nesnažil se mě přimět si s Calumem promluvit, jen tam se mnou byl a vsakoval všechny moje slzy, které mi v noci často tekly, protože mě pořád pronásledovaly vzpomínky. Nebylo mi smutno jen kvůli tomu. Calum se mě za celou tu dobu nepokusil najít a všechno vysvětlit, nebo aspoň dělat hloupého a ptát se, co se stalo. Jako kdyby mu to bylo úplně jedno. Nakonec mě ale napadlo, že si s ním byl promlvit Michael, protože večer po mých narozeninách vklopýtal do pokoje s hlubokým oddechováním a mnul si klouby na pravé ruce. Nic neříkal a já se na nic neptala, a podle všeho nám to oboum vyhovovalo.

***

"Tak jo, máš všechno?," zeptal se Michael ospale, když jsem zapínala svoji tašku narvanou k prasknutí. Byla malinka, vešlo se tam sotva pár kousků oblečení, ale já jsem se odmítala smířit s tím, že si můžu s sebou vzít tak málo a nacpala do ní úctyhodnou půlku svého šatníku.
Podívala jsem se na Michaela sedícího na posteli, jak sotva drží otevřené oči a s malým úsměvem ho vzala za ruku.
"Teď už jo," řekla jsem potichu a Michael vstal, aby mě objal. Zabořila jsem mu hlavu do ramena a vdechovala jeho vůni, kterou tvořila opravdu příjemná voňavka a lak na vlasy a přála si, abychom takhle mohli zůstat napořád, protože nic na světě jsem něměla radši a nikde jsem se necítila bezpečněji, než v jeho objetí. A setkání s Calumem a Lukem mi nahánělo sakra velkou hrůzu.
S povzdechem mi dal pusu na temeno hlavy a já se nechtíc odtáhla, ale jeho ruku jsem pořád nepouštěla.

"Buď statečná, jo?," zašeptal, strčil mi zbloudilý pramen vlasů za ucho a já omámeně kývla. Ani náhodou jsem nebyla připravená sejít dolů a se všemi se setkat, o cestě autobusem už ani nemluvě. Ale i přes to jsem vzala svoji tašku a v ruku v ruce s Michaelem vylezla z pokoje. Srdce mi v tu chvíli bilo tak moc, že to bylo v podstatě jediné, co jsem slyšela.

Buch, buch, buch.

Ještě deset schodů.

Buch, buch, buch

Pět.

Buch, buch, buch.

Poslední.

Sešli jsme do obýváku, ve kterém bylo podezřele ticho. Ashton něco dělal na telefonu, Luke k nám byl zády a zíral z okna. Calum seděl na gauči, lokty opřený o kolena a zíral kamsi do zdi. Jen, co jsme s Michaelem vešli zvedl k nám své tmavé oči a já zalapala po dechu. Na levé straně jeho dolní čelisti se výjímala obrovská barevná modřina, o které jsem s jistotou mohla říct, že zmizí až za hodně dlouho. A v tu chvíli mi to docvaklo. Podívala jsem se na Michaelovu ruku, a když jsem se zadívala na načervenalé klouby, bylo to jasné jako facka.

Michael ho praštil.

Kvůli mně.

Náhlá vlna vděku mě málem srazila na kolena a možná bych Michaelovi i poděkovala, kdyby se Calum najednou zlomeným hlasem neozval.

"Kate," zahuhlal a postavil, přičemž si Michael stoupl kousek přede mě, jako kdyby mi tím dával najevo, že Calumovi v pohodě vrazí ještě jednou, jestli to bude potřeba. Pak se ale otočil směrem k odcházejícímu Lukeovi.

"Srabe!," zakřičel Michael a bez jediného slova mě popadl za ruku a táhl ke garáži. Nechala jsem Caluma Calumem s soustředila se na to, že Michael otevíral kufr toho auta, kterým mě kdysi vyzvedával Ashton, a házel do něj naše tašky.

"Michaele?," ozvala jsem se jemně ve snaze ho trochu uklidnit, a nejspíš se povedlo, protože se s povzdechem rukama opřel o střechu auta a sklonil hlavu, až mu černé vlasy spadly přes zavřené oči. "Přece jedeme autobusem," připomněla jsem a s rukou na jeho rameni ho pokusila otočit.

"Ne. My jedem autem. Nevydržím ty kokoty," oznámil a pevně mě objal.

tadá

je to hrozně o ničem a krátké, ale opravdu jsem měla problém vymyslet pokračování na předchozí kapitolu

Anyway, poprsím o názory:)