Sweet Revenge ~Yoonmin~ |CZ|

19.

"Yoongiii! Jakpak se daří v New Yorku?" Z telefonu se ozval Taehyungův hlas. Pustil jsem ho na reproduktor, zatímco jsem si čistil zuby.
"Bezvadně. Zítra jedeme za Kimem." Zkontroloval jsem čas na telefonu.
23:04. Zvláštní, Taehyung normálně chodí spát v deset. Je jak přerostlé mimino.
"To rád slyším!" Podezřele nahlas mluvil. Pozorněji jsem se zaposlouchal a uslyšel mlaskavé zvuky, jakoby někdo... vytíral?

"Ty ses rozhodl uklidit svoji díru?"
"Co? Ach, ten mop. Vytíraj kurva potichu kurva! Nene. Jen jsme tu měli menší... Incident. Je Jimin v pořádku?" Vyhrkl.
"Taehyungu, chováš se divně."
"Je dopíči v pořádku?!" Zakřičel na mě. Pozvedl jsem obočí a vyplivl pastu do umyvadla. Jeho hlas telefonu, který se odrážel o stěny koupelny byl hlubší než obvykle.
"Jo. Zrovna něco řeší se SeokJinem." O tom, jak se ho Jisung pokusil zabít jsem pomlčel. Taehyung dokázal být naprosto klidný, ale jakmile šlo o něco co šuká, dokázal by zrušit celou výpravu jen aby ho udržel v bavlnce.

"Dobře. To je dobře. Fajn." Nahlas si oddechl. "Co teď dělá?" Pokračoval dál. Šlo slyšet, jak pochoduje po pracovně.
"Taehyungu, co se stalo?"
"Co teď ta kurva zajebaná dělá?!" Zaječel a v pozadí něco prásklo. Odskočil jsem od telefonu a kartáček odložil na umyvadlo.
"Klid! Něco řeší u SeokJina."
"Běž je zkontrolovat. Jiminovi se nesmí nic stát chápeš to?! Za žádnou cenu!" Mluvil na mě jako učitel, co komanduje žáka.
"Taehyungu klid. Jsi unavený, běž si lehnout a já ho půjdu k SeokJinovi zkontrolovat."
Na druhé straně se náhle ozývalo ticho. Až potom Taehyung potichu vydechl.
"Děkuju. Mám tě rád." S těmi slovy zakončil hovor. Překvapením jsem zamrkal. Tohle Taehyung nikdy neříkal, já taky ne. Bylo to příliš intimní, málo chladné, to nebyl Taehyung. Něco se muselo stát a nemohlo to být nic dobrého.

"Co se sakra děje?" Mumlal jsem si pro sebe když jsem vyšel z pokoje na chodbu, abych mohl navštívit SeokJina. Nejdřív jsem zaklepal, ale nikdo neodpovídal. Zalomcoval jsem z klikou, ale bylo zamčeno.
"Hm." Povzdechl jsem si a šel zpět do pokoje. Vylezl jsem na prostorný balkon a zadíval se na vedlejší, SeokJinův. Naše zábradlí od sebe byly tak metr daleko. Podíval jsem se do propasti mezi balkony a nervózně polkl. Nesnáším výšky.
S tou myšlenkou jsem se rozběhl a skočil z našeho zábradlí na SeokJinův balkon. Skleněné dveře balkonu měl otevřené, amatér, kdokoliv se k němu mohl vloupat.

Pro mě to bylo ale štěstí, poněvadž jsem slyšel co se uvnitř děje.
"Dneska to od tebe bylo tak obětavé. Jak jsi pomohl Yoongimu." Ozval se SeokJinův hlas. Opatrně jsem přes závěs nakoukl dovnitř. Leželi spolu v posteli. SeokJin měl košili celou rozepnutou a vyhrnoval Jiminovi župan výš a výš po stehnu.
No fuj.
Jimin se krátce zasmál a chytil SeokJina za límec.
"Vaše angličtina je tak sexy. Měl jsem co dělat, abych se tam udržel." Nahou nohu natiskl blíž k SeokJinovi.

Obrátil jsem se k odchodu přesně v moment, kdy SeokJin Jimina natiskl k posteli a vtiskl mu polibek na krk. Když jsem přeskakoval zábradlí, Jiminův slastný povzdech mě pronásledoval jako odporná noční můra.
Zavřel jsem balkon a popadl telefon, abych to napsal Taehyungovi. Pak jsem se ale zarazil a zprávu smazal. Místo: ta hnusna děvka ti se SeokJinem zahejba
Jsem napsal: jsou oba ok jdu spát
Nemohl jsem Taehyungovi napsat co se tam skutečně dělo. Zněl tak rozrušeně, že by snad hned sedl na letadlo a šel SeokJina podříznout.
Vím že by to schytal SeokJin a ne Jimin. A SeokJin si to nezasloužil, nevěděl, že Jimin spí s Taehyungem.

Jimin. Ta odporná, špinavá, neustále nadržená malá děvka. Co je jeho zajebanej problém?
Jak to říkal? Že na tom nezáleží? Že na něm nezáleží? Fajn! Na Taehyungovi ale třeba záleželo, vím že má taky city. Nějaké.
Jimin se mi příčil. Vše na něm se mi příčilo.
Přesně na to jsem myslel, když mi při usínání do zdi bušel rám z postele vedlejší místnosti.
Jiminův hlas mi hrál v nočních můrách..

..Do doby, než jsem se vzbudil. Vzbudil jsem se do ticha. Naprostého ticha. Ale přece jen, něco mě vzbudilo. Nějaký zvuk, musel mě vzbudit. Ticho ve tmě bylo podezřelé. Nelíbilo se mi to, naučily mě to dlouhé tréninky a spousty výprav. Ticho a tma nebylo nic dobrého, pokud jste vzhůru.
"Kdo tu je? Kdo tu kurva je?!" Posadil jsem se na posteli, abych se rozhlédl kolem. Když jsem se ale natáhl ke světlu, abych rozsvítil, ke spánku se mi natiskl studený kov. Předmět cvakl.

"A kurva." Vydechl jsem, když mi došlo že mám u hlavy pistol. Pomaličku jsem zvedl ruce do výšky, i když to neznámý ve tmě mohl těžko vidět. Neodvážil jsem se na něj podívat.
"Co chceš?" Zavrčel jsem a myslel na pistol pod mým polštářem. Musel jsem se k ní nějak dostat.
"Seš Park Jimin?" Zavrčel muž na oplátku a ve mě hrklo.
Co teď. Řeknu že nejsem a donutí mě říct kde je jinak mě zabije. Řeknu že jsem a zabije mě. Zalžu mu a zabije mě.
Místo odpovědi jsem polkl.
"Tak seš kurva?"
"Já a kurva? rozhodně."
"Nedělej si ze mě prdel. Seš. Park. Jimin?"

Srdce mi bušilo jako o závod. Tady to je. Tady je můj konec. Chránit Jimina, za každou cenu.
"Já... jsem-" už už jsem měl na jazyku, že jsem, že jsem Park Jimin.
Když se potichoučku otevřely dveře našeho pokoje. Potichoučku, jakoby mě nechtěl někdo vzbudit. Muž s pistolí se lekl a odtáhl hlaveň o mé hlavy.
Ve světle z chodby jsem poznal kluka v chlupatému županu, který se při pohledu na muže u mé postele zastavil ve dveřích.
Stačilo jedno malé zaváhání a popadl jsem jeho pistoli z ruky.
"Pojď sem ty píčo." Povalil jsem ho do postele a kolenem přitiskl jeho paži k zádům. Se vztekáním vřískal, dokud jsem mu nepřitiskl pistoli k hlavě. Jimin mezitím zavřel dveře pokoje, aby mohl vyšilovat. Překvapilo mě, že neutekl chodbou pryč, ale oba nás zavřel.

"Jimine, uteč do píči!" Zakřičel jsem na něj.
"Cože? Ne! Kam bych měl jako utéct?"
"Do píči říkám!"
"Ne!"
"Fajn kurva! Co tu chceš ha?! Co tu děláš!" Zařval jsem na chlapa zkrouceného na posteli a práskl ho krajem pistole do hlavy.
"Au! Neřeknu ti ani ň!" Zaječel a pokusil se osvobodit. Znovu jsem ho pistolí uhodil.
"Kdo tě poslal? Proč chcete Jimina?"
"Říkám že neřeknu!"
"Řekneš!" Uhodil jsem ho znovu. Po heknutí se jen zasmál a vysloužil si další ránu.
"Mluv! Mluv! Mluv!" S každým výkřikem jsem do něj znovu uhodil, dokud mě někdo nechytil za ruku. Ani jsem si nevšiml, že Jimin rozsvítil světla a teď mi držel paži před dalším útokem.

"Co to děláš ty čubko?!" Křikl jsem na něj a vytrhl se mu ze sevření.
"Je v bezvědomí." Šeptl polohlasem a posadil se na postel. Měl pravdu. Muž se nehýbal.
"Jen to hraje." Znovu jsem do něj práskl, ale nereagoval. Ale dýchal. Zůstal jsem na něm klečet a rozdýchával šok.
Chvíli se v místnosti neozývalo nic jiného, než můj vlastní dech.

"Šel po mě." Šeptl Jimin. Krátce jsem k němu kmitl pohledem, aniž bych si uvědomil jak ztrápeně vypadá, zpět jsem se podíval na útočníka. Když mi to došlo, znovu jsem se na Jimina obrátil a naposledy zhluboka vydechl. Jimin seděl na kraji postele jako ztrápený pes. Žmoulal v dlaních kus županu, na který dopadla slza. Měl naprosto rozmazanou řasenku a stíny, ale to bylo asi kvůli sexu.

"Šel po tobě." Potvrdil jsem a zkontroloval, jestli se chlap furt nehýbe.
"Je mi to líto... mohlo být po vás."
"Mohlo. Štěstí že ses rozhodl vrátit ze své šukačky sem."
"Musíme teď vést tuto konverzaci?"
"Jo."
"Držte hubu! Držte hubu, držte hubu!" Zaječel na mě popadl moji paži. V očích se mu leskly slzy a odrážely neskutečný vztek a bezmoc.
"Copak to nechápete?" Zatřásl se mu ret a přerývavě se nadechl. Na chvíli jsem přestal mluvit.

"Chci jen trochu lásky! Jen trošičku! Ale to v tomhle světě není možné! A když už ji najdete, vezmou vám ji! Prostřílí jí cedník! Co jiného mi zbývá, řekněte!" Teď už naprosto křičel. Do pusy se mi nedostávaly žádná slova. Ani myšlenky už se mi hlavou nehonily. Protože ten kluk měl pravdu.
"Nic. Nezbývá mi nic." Zakroutil hlavou a pomalu sundal ruku z mého těla.
"Máte ještě naději. Že najdete jinou ženu. Budete mít rodinu a děti. Ale ani takovou možnost já nemám. Chlapi jsou dobrý jenom na tohle! Tak už mě sakra pochopte! Dělám co můžu! Přežívám i bez drog, snažím se a dobře, možná spím s více chlapama, ale to je to nejmenší! Snažím se, dobře? A není tu nikdo, nikdo, kdo by to ocenil!"

Slzy mu stékaly až na klíční kosti. Zvládl vypadat dobře i když hystericky brečel a řasenka mu stékala po obličeji.
Nadechl jsem se, abych konečně něco řekl. Něco jako "omlouvám se se" nebo... nic v záloze jsem neměl, mám pocit že omluva snad dokáže všechno nějak uklidnit.
Jenže muž pode mnou se probral a zhluboka si povzdechl. Ihned jsem ho zase praštil pistolí do spánku a jeho tělo zase ochablo.
"Musíme vypadnout. Musíme pryč."