Sweet Revenge ~Yoonmin~ |CZ|

10.

Seděl jsem na lavičce a sledoval jak mi z čela na zem odkapávají kapičky potu. Ruce rozmlácené do krve jsem si tiskl k žaludku, který byl jak na vodě.
Ačkoliv jsem si myslel, že tohle pomůže, mýlil jsem se.
Bušení do pytle nepomáhalo.
"Nechci brečet." Povzdechl jsem si, když se mi slzy začaly drát na povrch.
Přitiskl jsem si kolena k hrudi a zaklonil hlavu, abych slzy zahnal zpět do očí, ale místo toho stekly po stranách mých tváří dolů.
Vzdal jsem to. Stejně tu nikdo nebyl.

Složil jsem hlavu na kolena a všechno to vypustil ven. Najednou mi připadalo neskutečné, jak dlouho jsem to v sobě dusil. Nebrečel jsem tak od... možná od doby kdy se mě ujal Taehyungův otec.
"Ježiš nech toho Yoongi. Co by ti na tohle Lin řekla." Pokáral jsem sám sebe, otřel jsem si slzy a přestal okamžitě brečet.
"Pravděpodobně že se máte sebrat, užít si New York a při tom zabít bastarda kterej jí střelil kulku do hlavy." Ozvalo se od vchodu do tělocvičny. Prudce jsem zvedl hlavu a znovu si otřel oči, abych Jimina neviděl tak rozmazaně. Opíral se ledabyle o zeď tělocvičny, ruce vražené do kapes županu, a prohlížel si mě jako šelma kořist.

"Vypadni." Sykl jsem a postavil se k němu zády, aby neviděl můj ubrečený obličej.
Neodpověděl. Slyšel jsem jak ke mně došel a položil mi ruku na rameno.
"Chápu vás. Ale nesmíte... nesmíte se ohlížet na minulost. Lin je pryč."
Nechal jsem jeho ruku na svém rameni déle, než jsem čekal. Jeho ruka vyhřátá z županu příjemně hřála, tenké, lehounké prsty mi rameno lehce stiskly a já ucítil, jak moc ho mám bolavé.
Na chvíli mi dokonce přišlo, že jsem se uklidnil.
"Nesahej na mě sakra!" Obrátil jsem se k němu čelem a odstrčil jeho ruku. Jimin semkl plné rty do úzké čáry. Stihl se tedy už převléct do večerní róby, jeho župan měl tentokrát bledě modrý nádech a papuče mu s ním dokonce ladily.

"Jste tak neskutečně... pitomý. A zarputilý. Nechápu, proč jste takový pane." Oznámil mi a otočil se na patě.
Tak takhle vypadá ten jeho soucit. Rozmazlený spratek.
"Protože je mi mizerně! Tvrdil si, že to chápeš! Že víš jaké to je ztratit jednoho, jediného člověka na světě, kterého miluješ." Křikl jsem na něj. Slzy už se zastavily, jelikož křik zabírá lépe.
Jimin se zastavil taky. Ani se neotočil když promluvil.

"Už jsem vám říkal, že to vím. Chápu to. Můj přítel zemřel... velmi podobně jako Lin. Nabízím vám svůj soucit a podporu, protože chápu vaši bolest a vy-"
"Ne... podívej se na sebe. Jsi si jistý že jsi ho miloval? Nebo jen cítíš vinu, protože si mu zahejbal všude možně?" Usmál jsem se na jeho záda. Škodolibé narážky, urážky, zlomyslné a zlé slova mi dělaly dobře. Jsem odporný sobec, ale když nejsem šťastný já, proč můžou být ostatní? Proč je Jimin tak bezstarostný a veselý, když by vůbec neměl mít chuť žít?
Jsem snad slabý? Slabší než pitomej fracek?

Viděl jsem jak Jimin zaťal ruce v pěst. Otočil se ke mně pomalu. Až děsivě pomalu.
"Co... jste to řekl?"
Polkl jsem. Zpětně jsem si ihned připadal zle a špatně, ale jakékoliv výčitky svědomí polknutí spláchlo a oplatil mu zamračený výraz.
"Možná ho zabil jeden z tvých miliardy milenců. Třeba Taehyung?"
"Vy odporné hovado!" Jimin v huňatém županu se přiřítil ke mně. I když vypadal jak modrý marshmallow, docela naháněl strach. Zastavil se milimetr ode mě. Neucouvl jsem.

"Jo, chrápu s Taehyungem! Spokojenej?! Protože je to lepší, než být naprosto sám! Měl bych si prostřelit hlavu jako Lin?!"
"Jen do toho, šľapko!"
Jimin se na mě s výkřikem vrhl. Oba nás povalil na zem a mě přišpendlil ke koberci. Než jsem se stihl bránit, vyhoupl se nade mě a zasáhl můj obličej pěstí s prsteny. Z rozbitého nosu se mi ihned zase vyvalila krev.
Popadl jsem jeho pěst ve vzduchu a pořádně mu s ní škubl.
Když dopadl vedle mě, podařilo se mi zkroutit jeho paži za záda tak, že se nemohl pohnout. Jeden špatný pohyb a měl by vykloubené rameno.

"Jste takový hajzl! Naprosto odporný a zlý!" Křičel do země. "Lin si tu hlavu určitě prostřelila sama, aby už s vámi nemusela být! A víte co? Zasloužil jste si to! Zasloužíte si trpět! Zasloužíte si být sám!" Pokračoval dál. Po jeho poslední větě jsem povolil stisk. Vidění se mi trochu rozmazalo a v uších se rozeznělo zvláštní pískání.
Měl pravdu? Byl to trest? Za všechno co jsem kdy provedl?
Nikdy jsem si k sobě lidi nepouštěl, ani Lin jsem si k sobě nechtěl pustit a když jsme se dali dohromady...
Neměl jsem jí dovolit se do mě zamilovat, a já se neměl zamilovat do ní, nezasloužila si to...
Byla to moje chyba.

Jimin využil chvíle mé nepozornosti aby se dostal z mého sevření. Veškerou svou silou mě vytáhl na nohy a odhodil na zeď. Nečekal jsem že v jeho těle bude tolik síly, a už vůbec ne večer a v županu. Očividně ho ale někdo dobře vytrénoval.
Ovšem ne dost dobře.
Jakmile jsem se otřásl z nárazu, podkopl jsem jeho kolena aby na ně dopadl. Ten malej ohebnej zmrd ale uhnul před další ránou, postavil se na ruce a převrátil dopředu do dřepu. Možná dělal akrobata v cirkuse, slyšel jsem, že takové Taehyung nabíral s oblibou.

"Čekal jsem od vás něco víc." Usmál se a společně jsme se postavili na nohy.
"Zapomněl si co řekl Taehyung? Nesmí se ti zkřivil ani vlásek." Opáčil jsem. Kdybych mohl, natiskl bych ho ke zdi a pak do něj bušil, dokud by nevypustil duši.
"Možná toho jen nejste schopný. Stejně jako jste nebyl schopný zachránit Lin." Poslední slova mi šeptl přímo u ucha.
To bušení jsem vynechal, ale ke zdi ho natiskl. Kolenem zaraženým mezi jeho nohama jsem si ho podržel kousíček ve vzduchu a chytil jeho krk. Jimin překvapením vykulil oči a pokusil se nadechnout.
Sledoval jsem jak škube nohama a snaží se oběma hubenýma rukama odtáhnout moji dlaň. Marně.

"Nech... mě." Zasyčel a plivl mi do tváře. Volnou rukou jsem jeho slinu setřel, aniž bych se mu přestal dívat do vyvalených očí. Díval jsem se na něj, dokud se mu nezatřásly víčka. Protočil oči vzhůru a ruce které celou dobu bojovaly, začaly ztrácet sílu.
Přesně setinu vteřiny předtím než ztratil vědomí jsem ho pustil a celé jeho štíhlé tělo se svalilo na zem. Zalapal po dechu a začal kašlat, jako kočka co se snaží vydávit chlupy.

"Měli bychom se vydat na večeři." Oznámil jsem mu a vzal si ze židle svoje triko.
Jimin mi neodpověděl. Už nekašlal, ale zhluboka dýchal, jakoby si chtěl užit každý nádech.
Než jsem z tělocvičny odešel, stihl se vzpamatovat a zase začít mluvit. Tentokrát velmi potichu a bez jakékoliv emoce.
"Mýlíte se ve mně. Nechápete vůbec nic."
"Máš pravdu. Nechápu. Vůbec nic." Vyšel jsem z tělocvičny ven a chlapce v županu tam nechal ležet.
Když za mnou skleněné dveře cvakly, prázdnou chodbou se z tělocvičny ozývaly tiché vzlyky.