On a ona?

/8/

Slzy mi začali téct po tváři. Ani jsem se nemohla nadechnout. On vypadal dost překvapeně když viděl mé slzy, ale to jsem neřešila. Otočila jsem se a utíkala jsem. Utíkala jsem směrem k zahradě, která tu kolem byla a sedla si na lavičku. Nechala jsem slzám volný průběh. Hlavu jsem si dala do dlaní a brečela. Mé vzlyky nebyly moc slyšet, protože tu byla slyšet hudba. Naštěstí neví kdo jsem, protože jsem měla masku. Kdyby mě viděl, to by se asi nervově zhroutil. Ještě víc než já. Slyšela jsem jak sem někdo jde. Zvedla jsem hlavu. Byl to on. Justin TOmlinson.  Toho jsem teď nechtěla vidět. Chtěla jsem se zvednout a odejít, ale on mě chytl za zápěstí a přitáhl si mě k sobě.

„ Nech mě... " zašeptala jsem, „ještě že nevíš kdo jsem. "

„ Nenechám tě. " zašeptal na oplátku on, „chci se to dozvědět a taky že dozvím."

„ Počkej. " zašeptala jsem a chytla ho za ruce, které chtěly sundat mou masku.

„ Budeš zklamaný. Nejsem taková jakou jsi si mě vysnil a moc dobře víš kdo jsem... "

„ Nebudu zklamaný přísahám. "

A začal mi opatrně sundávat masku.

„ Budeš... " zašeptala jsem a viděla jeho překvapený výraz. Opět mi začali stékat slzy po tvářích. Rychle jsem si sedla na lavičku a brečela jako nikdy před tím. Věděla jsem to. Věděla jsem že bude zklamaný, protože čekal někoho úplně jiného. Někoho lepšího a ne takovu nicku jako jsem já.

„ Věděla jsem to. Věděla jsem že budeš zklamaný. Čekal jsi někoho jiného, někoho lepšího a ne takovou nicku jako jsem já. " řekla jsem chraplavým hlasem. Právě teď jsem řekla svoje myšlenky. Nečekala jsem že něco řekne. Čekala jsem že odejde. Ale ono se tak nestalo. Narozdíl od něho jsem to udělala já. Zvedla jsem se a odešla. Spíše utíkala. Utíkala jsem domů. Bylo mi jedno, že jsem si nezatancovala. Bylo mi to prostě v tuhle chvíli fuk. Všechno mi bylo jedno. Začala pršet. Bylo mi to taky jedno. Zastavila jsem se před domem. Nešla jsem domů šla jsem do parku, který byl hned u našeho domu. Začala jsem kopat do kamínků, chtěla jsem svůj vztek a smutek vyrvat z těla. Nemohla jsem už běžet. Šla jsem tedy pomaleji na kopec. Chodím tam když je mi nejhůř. Nikdo tam nebydlí, nikdo nic neslyší ani když řvete co nejvíce. A právě to jsem teď potřebovala. Řvát. Křičet. Všechno jen abych to ze sebe dostala, ale zřejmě jsem nebyla jediná. Slyšela jsem někoho křičet. Šla jsem blíž. Neviděla jsem do obličeje tomu člověku. Byla jsem od něj asi 5 centimetrů. A věděla jsem kdo to byl. On mě taky poznal. Já si ho nevšímala. Křičela jsem. Nadávala nadávky. Pomohlo mi to. Ale pořád ve mě zůstával smutek. Smutek, který jen tak ze sebe nedostanu. Zlost vyprchala ale smutek ? Ten nevyprchá nikdy...