Zloděj stínů [Iwaoi]

7//Doslova krkolomná cesta

! UPOZORNĚNÍ = V KAPITOLE SE VYSKYTUJE POPIS VRAŽDY- PRO TY, CO MAJÍ SLABŠÍ ŽALUDEK TUTO SEKCI VYZNAČÍM ~~~ tímto znakem !
xxx - příběh (z pohledu Iwaizumiho)
xxx - dračí řeč (telepaticky)

Tři dny. Přesně tak dlouho trvala cesta do středu. Uběhlo to jako nic. Stavěli jsme jen několikrát. Yoka si nestěžovala, poslušně plachtila vzduchem. Nevím, jak dopadl Jimeru ve svém úkolu, jestli uspěl nebo naopak- na to nechci ani pomyslet. Ale pokud se mu to přece jen povedlo... Bude Oikawa s ostatními opravdu čekat ve středu? Stínovci si nás zatím nevšimli, což bylo jedině dobře. Několikrát už se sice stalo, že jsme měli na mále, ale vždy jsme z toho nějak vyklouzli. Poprvé se to stalo hned první noc, kdy zastavili až těsně před tím, než měsíc vystřídalo slunce. Utábořili se na okraji lesa, podél kterého celou cestu šli. Jejich zvířata šla rychle a tiše. Napočítal jsem jich šest, ale na jednom z nosorožců se vezla zavazadla a potraviny. Pět chlápků, Stínovců a šest nosorožců se silnými leguáními ocasy. Pořád jsem si stál za tím, že bych se s Bobovými bratry nerad dostal do konfliktu. 

Stalo se to tak, že jsme slétli o kousek za nimi. Oni neviděli na nás, my na ně, všechno bylo v pořádku. Zrovna jsem šel zkontrolovat situaci, když se do našeho tábora- sedla, které jsem se rozhodl použít jako postel a rozestlané deky- vmotal jeden z těch chlápků, zcela očividně opilý. Teď si říkám, že je kocovina skvělá věc, protože jenom díky ní jsme nebyli odhaleni. Proběhlo to tak, že si k nám ten chlápek nakráčel, chvíli na nás ve světle měsíce mžoural a pak se otočil a s hlasitým smíchem se odšoural zase zpátky. Pán stínů, nebo jak si říkal totiž ovládal světlo. Našel způsob jak ovládnout Jang draka. Ovšem v noci nemusel nic ovládat. Světu vládla přirozená tma. Je tohle důvod, proč Stínovci zakempili až teď? Že cestují v noci schválně? Smysl by to dávalo- to ano... Přemýšlel bych o tom dál, ale přemohla mě únava a já vyčerpaně padl do provizorní postele. 

Podruhé to bylo horší, protože se to stalo přes den a žádný z chlapíků nebyl pod vlivem alkoholu. Yoka si musela odpočinout. Ačkoliv tvrdila, že ještě může, poznal jsem, že se sotva drží na obloze. Donutil jsem ji přistát, slezl jsem z ní a vedl jsem ji za otěže po zemi. Nešli jsme rychle ani pomalu, protože kdybychom ztratili tempo, mohli bychom zároveň ztratit i Stínovce. Jenže když chlápci zmizeli za zatáčkou, nepočítal jsem s tím, že zastaví. Ani náhodou. Bylo to jen o vlásek, opravdu! Vykročili jsme zpoza stromů zatáčky a narazili na skupinu chlápků, které jsme pronásledovali. Byli k nám zády. Nevím jestli se mi to zdálo, nebo se to doopravdy stalo, ale jeden z nosorožců na nás na malý okamžik upřel své červeně zářící oči. Na krku mi naskákala husí kůže a téměř okamžitě jsem Yoku zatáhl zpátky za stromy. Poplašený nosorožec se snažil dát svým jezdcům nějaké znamení v podobě funění, dupání a vrčení- asi nebyli natolik vyspělí na to, aby mohli mluvit, ať už telepaticky nebo normálně pomocí slov. Říct ústně by bylo velmi zkreslené ba dokonce lživé, protože to co měli nosorožci na konci hlavy, se ústy rozhodně nazvat nedalo. Ústa měl například princ Oikawa. Hezky růžové a měkké, vybízejíc k polibku. Povzdechl jsem si, když mi na mysli vytanul jeho hezký obličej. Nešlo tomu předejít, na někoho jako je on, bych nezapomněl, ani kdyby to bylo moje jediné přání. Zpátky k tématu.
Schovali jsme se v bublinách, takže když se z zatáčce po nějaké době objevil jeden Stínovec, byli už jsme bezpečně schovaní, před zraky všech kolemjdoucích. Ale zajímalo by mě, co si pomyslel o těch bublinách... Když jsme jim utíkali poprvé, žádné díky mlze neviděl, ale teď jich najednou byla plná cesta. Možná v něm zbylo ještě trochu alkoholu, nebo byl možná na takové výjevy zvyklí- pokud ano, zajímalo by mě odkud se vyhrabal. Pokrčil nad tím totiž jen rameny a zmizel zase za zatáčkou. Žádný další chlapík, už se zde neukázal.