Zloděj stínů [Iwaoi]

10//Vítězové a poražení + Epilog

xxx - příběh (z pohledu Iwaizumiho)
xxx - dračí řeč (telepaticky)

Otevřel jsem oči už před svítáním. Říct před svítáním, je ale krapet zavádějící, protože dnes už slunce téměř nesvítí. Zrovna jsem vycházel ze své ložnice, když můj pohled padl na smějícího se zrzka se jeho obrovským bílým drakem, jak si vesele hrají s mým malým Jimeruem. Včera po tom, co jsem na něj narazil na chodbě, jsem ho vzal do jeskyně za zdí. Seznámil jsem ho s Hinatou a Teppeiem, který se překvapivě nebránil tomu, že si jeho pán všímá jiného draka než je on sám. Když jsem dva draky pak viděl vedle sebe, vzpomněl jsem si na pohádku o fazolovém stonku. Můj Jimeru byl fazolka a Teppei byl ten obr. Nejlepší na tom bylo, že to pasovalo úplně přesně. Když jsem svou myšlenku svěřil Hinatovi, mohl se popukat smíchy. Bylo hezké vidět, že se směje i přesto, co ho čeká.

Další novinkou bylo, že Jimeru dospěl. Přišlo to dříve než kdokoli čekal, ale bylo to tak. Jeho šupiny zleskovatěly, takže už nebyl šedý, ale stříbný, takže si lidé nemohli myslet, že je to drak skalní. Jeho křídla se protáhla, tlapy zúžily. Vypadal štíhlejic než všichni ostatní draci, které jsem dosud potkal, ale to mělo co dělat s větrnou krví. Také mu narostly rohy. Byly malé a už nevyrostou, ale prý to drakům pomáhá s orientací. Nezměnil se však pouze jeho vzhled. Jeho schopnosti také dosáhly vrcholu. Tedy, vrcholu nedosáhnou nikdy, teď spolu budeme moct konečně začít trénovat, ale myslel jsem to spíš tak, že už spolu můžeme mluvit telepaticky. Umí být plně neviditelný, takže už ho neuvidí ani ostatní draci. Jen co se za námi zabouchli dveře jeskyně a já na něj vybafl, že je drak pralesní, předvedl mi celé spektrum barev, kterých může dosáhnout. Byl jako omalovánka, na kterou se někomu vylily barvy. Líbil se mi. Byl jako chameleon. Nikdy jsem žádného neviděl, ale Jimeru říkal, že jich v pralese bývá hodně.

Vyšel jsem z ložnice a zamířil vzhůru do hradu. Jimeru mě následoval. Byl neviditelný, takže jej nikdo nemohl vidět. Junpei ve své části jeskyně nebyl, takže jsem si myslel, že je někde s Kageyamou. Oikawa zase spal. Obešel jsem ho a zamířil na nádvoří zkontrolovat, jak probíhají přípravy na dnešek.

Nepletl jsem se. Král stál se svým drakem uprostřed nádvoří a upevňoval na něj sedlo. Drak se zamračeně rozhlížel okolo sebe. Všichni muži, kteří nestrážili venku, jak jsem jim včera přikázal, stáli okolo a bázlivě se zády tiskli ke zdi zámku. Došel jsem k černovláskovi a uklonil se mu.
"Pane? Už jste snídal?" zeptal jsem se.
"Ne, ty snad ano? Na jídlo teď nemám ani pomyšlení"
"Tomu rozumím, ale Wakoiský zámek je daleko. Měl byste se najít" řekl jsem. Vrhl na mě pohled 'opravdu si dovoluješ mi tohle říct?', ale pak se usmál a řekl, že když počkám, tak půjdeme spolu.
"Dobře pane. Jdu zkontrolovat stráž venku"
"Proč jsi je tam vůbec postavil?" zeptal se mě.
"Doneslo se ke mně, že se prince Oikawu pokusí zachránit pár jeho přátel" ušklíbl jsem se.
"Věděl jsem, že bude výhodné, mít tě po boku Iwaizumi" ušklíbl se na mě zpátky. Poplácal mě po rameni, jako bychom snad byli přátelé a pak obešel Junpeie a začal mu sedlo upravovat na druhé straně. Protočil jsem očima a přešel přes velké nádvoří až k bráně. Luskl jsem prsty na strážníky, aby mi otevřeli. Poslechli a velká brána se přede mnou otevřela. Vyšel jsem ven.

Okolo zámku stáli v mezerách o dvou metrech. Ačkoli byl zámek kulatý, když teď na římse stáli stráže, nemohl jsem jít zkontrolovat, jestli stojí opravdu všude.
"Jimeru?"
Ano?
"Vlezu ti na záda a ty pomalu obletíš zámek, dobře?"
Rozkaz!
Z neviditelnosti přešel do módu 'splynutí s okolím', takže jsem ho viděl zřetelněji. Nastoupil jsem si na něj, tak, že jsem stál a on se vznášel kousek nad zemí. Znova se zneviditelnil. Připadal jsem si jako kaskadér, když jsem stál na zádech neviditelného draka. Nad zemí to bylo ještě v pořádku, ale když jsme přeletěli okraj skály, málem jsem spadl dolů. Ignoroval jsem nevěřícné pohledy strážníků stojících na okraji skály. Jeden strážní, dva metry, druhý strážník, dva metry, třetí... Opravdu obklopili celý zámek. Díra, kterou jsem předtím našel, byla nyní zabedněná, tak že bych se jí nijak nedokázal protlačit ven ani dovnitř. Telepaticky jsem Jimerua požádal, aby mě přiblížil k vykulenému strážníkovi, který stál u otvoru.
"Dobrá práce" řekl jsem s kamenným výrazem a poukázal k díře.
"Dě-děkuji pane!" vyhrkl.
Kývl jsem a pak jsme se rozletěli dál. Bylo to pořád stejné. Obletěli jsme zámek a pak jsem svého draka navigoval bránou dovnitř. Kageyama stále opečovával svého draka, ale jakmile jsem se objevil, levitujíc kousek nad zemí, vyvalil na mě oči a práce nechal.
"Díky kámo, máš to u mě. Zůstaň neviditelný"
Jasně, kámo zasmál se Jimeru.
Seskočil jsem z něj dolů a mávl rukou na krále.
"Byl jsem to jen obhlídnout venku, všechno je v pořádku. Máte spolehlivé muže" oznámil jsem mu nezúčastněně.
"C-co-co , to jsi neříkal, že tohle umíš!" vypadlo z něj.
"Omlouvám se. Každý máme v rukávu nějaká ta překvapení" věnoval jsem mu křivý úsměv. Kdyby jen věděl, CO VŠECHNO já mám v rukávu...
Pochopil to, takže mi jen ukázal zdvižený palec.
"Pravda, jdeme na tu snídani? Před tím jsi měl taky pravdu. Docela mi vyhládlo. Navíc si potřebuju nabalit zásoby" řekl zatímco kráčel přede mnou.
"S čím budete potřebovat pomoct, pane?"
"No, musíme ti obstarat draka, abych tě mohl vzít s sebou" oznámil mi.
"To nebude třeba, pane"
"Jak to?"
"Nějak jsem se sem ze svého prvního zámku musel dostat" zakmital jsem obočím. Vážně se teď chováme jako přátelé?
"Svého draka jsem nechal tam venku, ale nebojte se. Dnes dorazí s našimi hosty" dokončil jsem svou myšlenku.