Zloděj stínů [Iwaoi]

6//Mlha

xxx - příběh (z pohledu Iwaizumiho)
xxx - dračí řeč (telepaticky)

"Tak jsme tady" oznámila mi Yoka.

Jen co jsme se s Makkim vrátili do tábora, připevnil jsem na Yočino sedlo brašny s jídlem a dalšími potřebnými věcmi a pak jsme vyletěli. Cestou jsme nezastavovali. Jakmile jsme přeletěli pomyslnou hranici mezi východem a jihem, cítil jsem, že se vzduch pomalu začíná ochlazovat. Ale to nevadilo. Plachtili jsme vzuchem a zanedlouho už jsem jasně viděl místo, kde jsme měli přistát. Než Oikawa odletěl, svěřil mi nějakou mapu, podle které se budu řídit až budeme na východě. Poslední strážce východu pocházel ze starého Říma, takže se tábory zde nevyužívaly, ale mapy zůstaly uchovány. Náš orientační bod, byla vysoká strážní věž. Za ní se rozkládalo kdysi známé a velké město, proslulé velkými tržnicemi a zahraničními obchodníky. Teď už ale bylo zchátralé. Nikde nebylo nikoho vidět a pokud zde někdo žil, za dne nevylézal. To co bylo teď, ovšem nebyl žádný den, spíš večerní přítmí. Kdybych nevěděl- také bych nevylézal ven.

Dlážděný chodník, dříve rovný a lehce průchozí, byl teď na mnoha místech rozpadlý, kočičí hlavy někde chyběli a zbyly po nich jen díry. Domy, které se dřív mohly chlubit jedinečnou a krásnou architekturou, už dávno ztratili jasné barvy a omítka se z nich odlupovala. Rozbitá okna byla zabedněná a dveře, povětšinou vykopnuté nebo vypáčené, byly jen tak opřeny o zdi. Zahrady, které mohly být plné barevných květin, teď však byly zarostlé plevelem. Tady to vážně nevypadalo obyvatelně, pomyslel jsem si.
Slétli jsme za město, až k polorozpadlé knihovně, na mapě označené křížkem. Jimeru slétl vedle nás a unaveně se svalil na bok. Poklekl jsem si k němu a začal ho drbat pod krkem, na hlavě, za ušima... Spokojeně vrněl. Naposledy jsem ho poplácal a pak jsem se jal vytáhnout z jedné brašny tři jablka. Jedno jsem podal Yoce, druhé hodil Jimeruovi a třetí jsem snědl sám.

"Kdo chce jít se mnou?" zeptal jsem se. Yoka po mně vrhla pohled aka "vážně si myslíš, že mám tolik odvahy, abych tam vlezla?", ale Jimeru okamžitě vyskočil na nohy, zdálo se že má zase plno energie. Pokrčil jsem nad tím rameny a požádal Yoku, aby si tady našla nějaké příjemné místo k odpočinku. Pokývala mohutnou růžovou hlavou a pak se odšourala pryč.

"Tak pojďme" pobídl jsem svého draka a překročil práh knihovny. Dával jsem si pozor na všechny zplesnivělé schody, zábradlí prožrané moly se nebezpečně kymácelo a když jsem sestupoval do podzemních částí, vzduch byl najednou hustší, studenější. Dýchalo se mi hůř. Jimeru se plížil za mnou. Šel tak tiše, že jsem sotva vnímal, že tam se mnou je. Byla tu tma, ale měl jsem s sebou louč. Když jsem ji zapálil, málem jsem ji upustil, jak jsem se lekl. Stál jsem v místnosti, bílá omítka se ze stěn pomalu odlupovala. Po mé pravici stál kancelářský stůl, který se mohl používat tak v 18. století. Za ním seděla kostra. Byla menšího vzrůstu, takže jsem soudil, že to byla žena. Asi knihovnice. Ne, že bych se jí bál, to ne. Ale nebyl na ni příjemný pohled. Naproti dveřím, kterými jsem přišel, byly další. Bez dalšího pohledu směřujícím ke kostře, jsem vzal za kliku. Dveře zaskřípaly, jak se deska otřela o kamennou podlahu, ale nepohnuly se. Strčil jsem do nich větší silou, povolily. Louč jsem zvedl do větší výšky a osvětlil jsem tak dlouhou místnost po strop plnou knih. Vysoké police se táhly do tmy. Mají vůbec někde konec, nebo jsou nekonečné stejně jako vesmír? Knihovna na severu, na hradě, kde jsem strávil více než polovinu svého života, nemohla být rozdílnější. Všechny knihy byly čisté a měkké koberce, tlumíc veškerý pohyb, vám umožňovaly si nerušeně číst v pohodlných křesílkách. Lucerny a svítilny, byly téměř všude, takže jste v knihovně mohli zůstat jak dlouho jste chtěli.
Vzhlédl jsem, abych se podíval, jestli i tady, jsou knihy roztřízeny podle abecedy. Byly. Díkybohu za to. Kdyby to tak nebylo, strávil bych hledáním potřebných knih všechen čas, který mám na tuto misi a ještě spoustu dalšího. Myslím toho, který nemám.