Ve stínu ✔️

|1|

Pouliční lampa nad mou hlavou zhasla. Podívala jsem se znovu na hodinky a tiše zaklela. Měl už zpoždění. Byli jsme domluvení, že tu bude už před pěti minutami. Naštvaně jsem obcházela kolem auta a začínala už tak trochu vyšilovat. Nechtěla jsem přijít pozdě. Zvláště, když jsem věděla, že před hlavním vchodem na mě čekají ostatní roztleskávačky, tak jako každé ráno. Neexistovalo, že bych přišla pozdě. Nikdy jsem pozdě nechodila a potřebovala jsem si udržet tvář, takže jestli se neukáže do dvou minut, nechávám ho tady.

V tom z protějšího domu vyšel vysoký blonďák, na kterého jsem už dost netrpělivě čekala. Klidným krokem pokračoval ke mně, aniž by zrychlil. To volné bílé tričko na něm vypadalo skvěle. Vždycky jsem říkala, že se k němu hodí bílá. Přejel mě od hlavy k patě zkoumavým pohledem a o trochu déle se zastavil u lemu mé krátké sukně a zúžil oči.

Sama pro sebe jsem se usmála. Takže splnila svůj účel.

Přibližoval se stále stejnou rychlostí a já bych se vsadila, že to dělal jen kvůli tomu, aby mě vyprovokoval. Naštvaně jsem poklepávala nohou a oplácela mu jeho pohled.

Zastavil přede mnou a výmluvně se usmál jako by snad doufal, že ho z toho úsměv vyseká. „Jdeš pozdě," zaskřípěla jsem zuby.

Protočil oči. „Jako bych snad pořád nečekal já na tebe. Jednou jsem se zpozdil," odseknul a objal mě. Objetí jsem mu opětovala a nadechla se jeho známé okouzlující vůně. Zatraceně, jak já tu vůni milovala.

Evan Harris, můj nejlepší přítel od doby, kdy nám bylo pět. Moje spřízněná duše.

Odtáhl se, z kapsy vyndal tabulku čokolády a podal mi jí.

„Myslíš, že čokoláda to zachrání?" zavrčela jsem popuzeně.

Zvedl ruku a zamával mi čokoládou před očima, takže jsem poznala, že jde o hořkou.

Zatraceně, byl dobrej.

Křivě se usmál. „Už teď vidím ten tvůj pohled, jasně, že mě čokoláda zachrání."

Vytrhla jsem mu čokoládu z ruky a hodila jí do svého batohu. Byla to čokoláda. Byl by hřích odmítnout. Evan zaklonil hlavu a rozesmál se na celé kolo. Zaujatě jsem ho pozorovala. Líbilo se mi, když všechno zahodil a začal se takhle bez ostychu smát. Já to nikdy nedokázala.

Zatřásla jsem hlavou, abych se vzpamatoval a rozsvítila displej mobilu, abych zjistila, jaký máme čas. Měli jsme zpoždění. „Tak jedeme nebo co?" prskla jsem a otevřela zadní dveře svého auta, abych si dovnitř hodila batoh.

Kývnul hlavou. „Jasně, jedeme." Obešel auto a posadil se na místo spolujezdce.

Usadila jsem se za volant, nastartovala a vyjela z naší ulice. „Co máš s tím autem, že tě musím vozit?" zajímala jsem se. Tohle bylo už podruhé a já se ho na to zapomněla včera zeptat.

Usmál se na mě. „Zítra už ho budu mít zpátky, neboj."

Vlastně mi ani nevadilo, že jsem ho vozila. Musela jsem na něj sice čekat a snášet jeho pozdní příchody, ale připomínalo mi to loňský rok, kdy jsem ještě neměla řidičák a on mě každé ráno vozil do školy. Naše společná rána jsem milovala z důvodu, že jsme měli více času pro sebe.

Evan zapnul naší oblíbenou stanici a společně jsme si broukali melodii písničky která hrála.

S Evanem nás toho pojilo spoustu. Potkali jsme se v pěti letech na dětském hřišti, kdy se mi pokusil sebrat na pískovišti lopatičku a já ho praštila. Od té doby jsme byli my dva nerozluční. Bydleli jsme ve stejné ulici jen pár domů od sebe, takže jsme spolu dříve trávili všechen volný čas. Sedávali jsme vedle sebe v autobuse, když jsme jeli na výlety, pracovali spolu na školních projektech, pořádali závody v naší ulici na kolech a každý u toho druhého prakticky bydlel.