Ve stínu ✔️

|12|

Byla jsem příšerná kamarádka. Příšerná přítelkyně, příšerná dcera a nejspíš i příšerná sestra. Nechala jsem to zajít tak daleko, že se mi Evan bál říct, co se děje a díky tomu naše přátelství skončilo. Na svého přítele jsem posledních několik dnů prakticky kašlala, bratra jsem vídala jen u snídaně a mámě a tátovi jsem denně řekla dohromady pět vět.

Kdy se tohle všechno stalo?

S Dylanem jsem si to urovnala okamžitě, kdy mi došlo, jak jsem to zvorala. Ještě ten den jsem ho pozvala k nám na večeři a máma s tátou byli spokojení, že se mnou tráví čas a mají šanci poznat více Dylana. S Kevinem jsem si potom zahrála člověče nezlob se a nechala se dvakrát porazit, čímž jsem ho potěšila možná více než tím, že jsem s ním vůbec hrála.

Má hrdost mi ale nedovolovala jít za Evanem. Snažila jsem se, aby náš vztah přežil. Možná ne nejvíc jak jsem mohla, ale snažila. Evan to vzdal po jednom zaškobrtnutí a já si nebyla jistá, jestli vůbec chci, aby se něco napravovalo, vzhledem k tomu, že neměl žádný problém, naše přátelství smazat pár větami.

Pravdou ale bylo, že bez Evana jsem nedokázala dýchat. Nedokázala jsem se probouzet bez toho mučivého pocitu v žaludku, jak je všechno špatně. Nedokázala jsem zapomenout na tmavé myšlenky, které čekaly ve stínech mé mysli na správnou příležitost, kdy se ukázat, a to také udělaly. Bylo nesnesitelné se denně dívat do zrcadla na svou tvář, kde jsem najednou viděla jen nedostatky, na rozdíl od dnů, kdy jsem si připadala krásná. Zdálo se naprosto nemožné, nezalehnout po návratu ze školy do postele a nezírat hodiny do stropu, protože chuť k tomu něco dělat úplně vymizela. Bylo až překvapující, jak moc jsem si přála někoho obejmout, i když jsem kolem sebe měla lidi, kteří mě objímali denně.

Potřebovala jsem objetí jen od jednoho člověka a ten tu nebyl.

To všechno přinášely deprese, které se do mého života vrátily v plné míře. Už jsem ani pořádně nevěděla, jaké to je, když člověk nevidí světlo ve tmě několik dní za sebou.

Deprese ale přinášeli i nechuť k jídlu. Nechtěla jsem, aby se to stalo znovu. Věděla jsem, že musím jíst, jinak se vrátím tam, kde jsem byla před pár lety a bude mi trvat měsíce, než se z toho dostanu. I přes rizika, která jsem si uvědomovala, jsem měla neuvěřitelný problém sníst ráno malou snídani v podobě banánu, oběd ve škole jsem prakticky celý vracela a večeřela jen v množství, které snědl Kevin ve svých čtyřech letech.

V pátek jsem už toho měla dost. Nedokázala jsem dále takhle existovat. Věděla jsem sama moc dobře, že když to neutnu okamžitě, bude to později mnohem horší a ostatní si začnou všímat. Nemohla jsem rodičům přinést další trápení, tak jako naposled, kdy se to vrátilo. Oba byli teď spokojení a bylo hezké je jednou vidět bez starostlivých vrásek.

Nebyl to ani celý týden od toho, co se naše cesty s Evanem rozešli a já ho nutně potřebovala zpátky. Proto jsem se rozhodla překousnout svou hrdost a udělat první krok sama.

Hledala jsem ho už od rána na chodbě, ale jako by se vypařil v momentě, kdy mi došlo, že ho musím najít a urovnat to. Jako naschvál předtím byl všude a teď nikde.

Trvalo mi celé dopoledne, než jsem na něj narazila na poloprázdné chodbě spolu s Jasmine.

Píchlo mě u srdce, když jsem ty dva viděla spolu, ale nechala jsem se tím pocitem nijak odradit. Sebevědomým krokem jsem vyrazila k němu. Tohle muselo vyjít. Nevěřila jsem tomu, že by to úplně vzdal. Nejspíš jen čekal na můj krok, abych mu dokázala, že o něj stojím. A to jsem se taky rozhodla udělat.

Jak zaslechl mé kroky, jen zběžně zvedl pohled k mé postavě a bez zájmu ho zase sklopil ke své společnosti.

Jo, tak to mě naštvalo a dodalo mi to zároveň odvahu pokračovat dál.