Ve stínu ✔️

|43|

Seděla jsem na střeše a měla hlavu přitisknutou ke skrčeným nohám. Z očí mi znovu stekly slzy. Sean se semnou dnes rozešel, protože je mezi námi velký věkový rozdíl. Viděla jsem ho včera, jak se líbá s Mel za tribunami. Bylo mi do pláče a když jsem se ho na to dnes zeptala, řekl, že bych si měla najít někoho z prváku.

Měla jsem ho moc ráda. Byl vtipný, hezký, jeden z nejznámějších kluků ve škole a hrál fotbal.

Za sebou jsem zaslechla kroky. Nemusela jsem se ani otáčet, abych poznala, kdo to je. „Běž pryč," popotáhla jsem.

„Nikam nejdu," odpověděl klidně Evan a posadil se vedle mě.

Otřela jsem si oči, ale bylo mi jasné, že s rozmazaným make-upem musím vypadat jako panda. „Vypadám strašně, prostě běž a já se za tebou za hoďku stavím a něco podnikneme."

„Nikam nejdu. Je mi jedno jak vypadáš," přitáhl si mě k sobě a já si položila hlavu na jeho rameno.

„Bolí to," zamumlala jsem.

„To bude dobrý. Byl to idiot a nezasloužil si tě. Za rok si na něj ani nevzpomeneš," utěšoval mě.

„Když já ho teď budu muset vídat každý den," znovu se mi spustily slzy.

Sevřel mě pevněji. „A ty mu ukážeš, že pro tebe nic neznamenal. V pondělí se na něj usměješ, jako by se nic nestalo a všude budeš chodit se vzpřímenou hlavou tak jako vždy."

Jo, znělo to hezky, ale... „Jenže ono se stalo. Byl to můj první opravdový přítel," vyjekla jsem.

Podíval se mi do očí. „Nezasloužil si tě a ty na něj za několik měsíců zapomeneš. Věř mi." Přikývla jsem na znamení, že ho slyším, ale nevěřila jsem mu. Tohle se zdálo jako konec světa. „Nesnáším ho za to, že ti tak ublížil. Idiot," zavrčel spíš sám k sobě.

„Možná měl ale pravdu. Byl mnohem starší. Asi bude lepší, když si najdu někoho od nás z ročníku," připustila jsem, že měl Sean pravdu a neuniklo mi, jak Evan při mých slovech ztuhl. „Děje se něco?" zeptala jsem se starostlivě.

Zakroutil hlavou. „Nic. Dost už mluvení, teď si něco dáme," zvolal a zamával mi před očima čokoládou.

Chňapla jsem po ní a rovnou jí rozdělala. Nabídla jsem Evanovi a začala si zbytek okusovat sama. Bylo mi jedno, že bych čokoládu neměla a že nejspíš přiberu.

Evan mi podal flašku s vodkou. Pozvedla jsem pobaveně obočí. „Vážně?"

„Nic jiného jsem doma nenašel. Táta všechen alkoholněkde schovává a já nevím kde," pokrčil rameny.

Uchechtla jsem se a pořádně se z lahve napila. Tekutina mě pálila v krku a vlastně to bylo v mém rozpoložení celkem příjemné.

Přitulila jsem se znovu k Evanovi a on přes nás přehodil teplou deku. Byla jsem ráda, že tady byl, protože rozchod jsem prožívala opravdu poprvé a někoho jsem potřebovala. Evan byl jediný, kdo mi rozuměl a dokázal to všechno pochopit.

„Děkuju," zamumlala jsem. „Za to, že jsi tady."

„Vždycky, May-May."

***

Dnes odpoledne se opět konal zápas. Ne, že bych se nějak přehnaně těšila. Byla jsem z toho spíše nervózní. Byl to první zápas, kdy jsem nebyla kapitánkou roztleskávaček. Tvrdila jsem, že mi to nevadilo a ve skutečnosti to tak i cítila, ale jedna moje malá část stále truchlila pro místo kapitánky a přední post v žebříčku popularity na naší škole a já to nedokázala zastavit.