Ve stínu ✔️

|45|

V pondělí jsem zamířila do školy a stále s Evanem nepromluvila. Schválně jsem z domu vyrazila o dvacet minut dříve, abych ho náhodou nepotkala a celý víkend se držela uvnitř, protože jsem měla tušení, že se ochomýtá okolo našeho domu.

Zdržela jsem se na chodbičce ve třetím patře, kde se nacházely laboratoře a takhle brzy ráno tam žádné hodiny neprobíhaly. Sedla jsem si tam proto na schody a četla si. Zvedla jsem se teprve tři minuty před zazvoněním a vydala se na první hodinu, kterou jsem měla právě s Evanem.

Chtěla jsem si s ním promluvit. Vážně jsem to chtěla, ale byla jsem na to až moc velký srab. Nevěřila jsem tomu, že by to byl on, kdo Abby políbil, ale pořád tady byla ta moje malá část, která měla neskutečný strach z toho, že by to tak opravdu bylo.

Bála jsem se, že už mu na mě možná ani nezáleželo, že už mě měl dost. Byla jsem strašný člověk, a i když jsem se to snažila v posledních dnech napravovat, možná mu konečně došlo, jak příšerná jsem a že ho akorát stahuji ke dnu.

Dnes jsem to ale musela vyřešit. Potřebovala jsem vědět, na čem jsem, a proto jsem se rozhodla, že hned jak přijdu ze školy, zamířím k němu domů. Tentokrát to bude bez vymlouvání. Musela jsem se tomu postavit čelem.

Vešla jsem do třídy se sklopenou hlavou a zamířila rovnou ke své lavici. Zakázala jsem si se vůbec podívat jeho směrem, protože bych se nejspíš rozbrečela a zhroutila. Chvíli po mně vešel dovnitř učitel, takže Evan neměl šanci si se mnou promluvit.

Abby seděla za mnou a slyšela jsem, jak se tiše směje. Ten zvuk mě neskutečně vytáčel. Přetrpěla jsem hodinu a cítila na sobě Evanův a Abbyin pohled. Jakmile zazvonilo, sbalila jsem si své věci a vystřelila ze třídy dříve, než mě mohl někdo následovat.

„May!" slyšela jsem za sebou Evanův hlas.

Zpanikařila jsem a zahnula za roh, kde jsem se rozeběhla a zamířila po schodech do přízemí, kde jsem se se sklopenou hlavou proplétala mezi ostatními studenty. Zazvonilo a chodba se začala vyprazdňovat. Potřebovala jsem ale taky na hodinu, takže jsem po schodech v opačném křídle budovy vydala zpět do druhého patra, kde jsem měla biologii.

„Tak tady jsi!" ozval se známý hlas přímo přede mnou.

Zvedla jsem hlavu a zúžila oči na Dylana, kterému na tváři hrál úlisný úsměv. Od toho incidentu, který se stal po zápase, jsem s ním nemluvila a rozhodně mi to nijak nevadilo. Spletla jsem se v něm a už jsem s ním nikdy nechtěla mít něco společného.

„Co chceš?" štěkla jsem. Stál mi v cestě a já ho nemohla obejít. Měla jsem toho už vážně dost a jeho jsem zrovna teď řešit vážně nechtěla.

„Omluvit se," přistoupil blíž a já o krok couvla.

Odmítala jsem být v jeho blízkosti anebo s ním být dokonce sama. Myslela jsem si, že ho znám a on potom udělal něco nemyslitelného. Potřebovala jsem se odsud dostat, a to hezky rychle, protože jsme tady byli úplně sami, a to mě zneklidňovalo.

Překvapeně jsem si ho prohlédla. Omluvit se? Co tím sakra sledoval? „Za co přesně?" zavrčela jsem.

„Za to, co se stalo v té chodbě. A za to s Abby," vysvětlil a už se nepokusil přiblížit.

Polkla jsem. Co to tady na mě hrál? „Omluva přijata, ale nemysli si, že na to zapomenu," sykla jsem a významně se podívala na chodbu za jeho zády a doufala, že pochopí, o co se snažím.

On si ale mých pohledů nevšiml nebo je ignoroval. „Jasně, nečekávám, že bys na to snad zapomněla. Je mi to fakt líto. Nevím, co to do mě vjelo. Nikdy bych ti neublížil."

„Dobře, já teď už ale musím," kývla jsem netrpělivě za jeho záda.

„Ještě ti chci říct, že mě mrzí, co se stalo s Carsonem. Člověk by řekl, že je dost chytrý na to, aby neudělal stejnou chybu jako já, že?" uchechtl se.

Zarazila jsem se. „Jak o tom víš?"

„Abby mi řekla, co se stalo," vysvětlil.

Pozvedla jsem obočí. Řekla mu, že vyjela po Evanovi, když chodili spolu? To by neudělala. Rozhodně by se k něčemu takovému nepřiznala. „Co přesně ti řekla?"

Promnul si čelo a zdál se být trochu nesvůj. „Jak se na ní najednou vrhnul a ona nestihla ani zareagovat."

Moje srdce prasklo. Všechny moje předpoklady se najednou zhroutily jako domeček z karet. Vrhnul se na ní? On jí políbil první a nebylo to naopak? Přesně toho jsem se bála a nechtěla tomu věřit. Sevřelo se mi hrdlo.

Třeba mu ale lhala. To byla možnost, ne? Ale to by mu spíš neříkala nic.

„Mrzí mě to. Čekal jsem od něj víc," zopakoval Dylan a přistoupil ke mně blíž. Tentokrát jsem byla tak v šoku, že jsem se ani nesnažila rozestup mezi námi zvětšit. „Nezasloužil si tě," zvedl ruku a začal mě konejšivě hladit po rameni.

V očích se mi objevily slzy. „Já jen..." úplně jsem zapomněla na to, s kým tu jsem a na to, že bych si před Dylanem nikdy předtím nedovolila brečet. „Já to nečekala a on..." vzlykla jsem.

Dylan si mě přitáhl k sobě a pevně mě sevřel v náruči. Objetí jsem mu opětovala, protože to bylo přesně to, co jsem teď potřebovala a nikdo jiný, kdo by mě objal tu nebyl. „To bude dobrý," zašeptal tiše.

„Promiň za tohle," omluvila jsem se rychle a pokusila se odtáhnout, ale on mě nenechal a dál mě pevně svíral.

„Neomlouvej se," dál mluvil tiše. Jeho ruce, mě hladily na zádech a mě to tak neskutečně uklidňovalo. Uklidňovalo mě to až do doby, než mi došlo, že se pomalu posouvají dolů, až se objevily na mém zadku.

Strnula jsem. „Co to děláš?"

„Vykašli se na něj. Můžeme teď hned odjet," řekl tiše.

Okamžitě jsem od něj odskočila a vrhla na něj naštvaný pohled. Zmateně mě pozoroval. On si snad myslel, že tohle všechno znamenala pozvánka do postele. „To snad nemyslíš vážně!" zasyčela jsem dopáleně. Jak jsem si mohla jen na pár minut myslet, že by to jeho utěšování nebylo ze sobeckého důvodu?

Ušklíbl se. „No tak, chceme to oba a jak nejlíp mu to vrátíš, než když se..."

„To snad ne!" vyjekla jsem hystericky. On mi tady vážně nabízel, že se semnou vyspí, abych to vrátila Evanovi.

„Zaslouží si to," snažil se mě přesvědčit.

„A ty ze sebe děláš svatýho, že mi tak velkoryse pomůžeš?" zavrčela jsem. „Uhni!" strčila jsem do něj.

O krok couvl. „May, já ti říkal, že to skončí takhle, když jsi ho za mě vyměnila."

Nevěřícně jsem se na něj podívala. Tohle vážně nemohl myslet vážně. „Já ho vyměnila za tebe? Ty se mi snad zdáš! A co Abigail?"

Zatnul čelist. „Snažím se ti pomoct," zavrčel rozčíleně.

Ironicky jsme se zasmála. „Ne, jen tě Abby už začala nudit," přistoupila jsem k němu blíž. „My dva jsme skončili a zapomeň na to, že by z nás někdy snad mohli být alespoň přátelé," protáhla jsem se kolem něj a nechala ho v chodbě stát samotného.