Ve stínu ✔️

|13|

Celý den jsem byla jako na trní. Byla jsem rozčílená, že se musím účastnit té hloupé večeře a byla jsem i nervózní z toho, že budu muset čelit Evanovi. Znovu.

Potom, co mi řekl, že se mám o své problémy postarat sama, mé sebevědomí ohledně záchrany našeho přátelství velmi opadlo. Nevěřila jsem už tomu, že se to srovná, a i představa, že se dostaneme jen ke zdravení na chodbách školy a zdvořilostním větám, mi svírala hrdlo.

V tuhle chvíli jsem ale byla schopná souhlasit i s tím. Jen pocit toho, že bych věděla, že to není můj nepřítel nebo neznámý mi přinášela určitou dávku uklidnění.

Ze školy jsem se vrátila brzy, protože nebyl trénink. Strávila jsem odpoledne zalezlá ve svém pokoji s knihou v ruce.

Po šesté hodině jsem vešla do kuchyně a jen ve starém triku, teplácích a pantoflích se posadila ke stolu a čekala, až zazvoní domovní zvonek. Do kuchyně se přiloudal Kevin a posadil se na židli vedle mě.

„Dnes jsem si ve školce hrál s auty," sdělil mi.

Usmála jsem se na něj a otočila se k němu celým tělem. Můj malý bráška byl to nejroztomilejší na světě, i když bych to nahlas asi nikdy nepřiznala. „A způsobil jsi alespoň bouračku?"

Kevin se pyšně zazubil. „Jo, a musela dokonce přijet sanitka."

S vážným výrazem jsem přikývla. „Jen tak dál." V duchu jsem ale řvala smíchy. Alespoň něco mě dokázalo rozesmát a zvednout mi i jen nepatrně náladu.

Domem se rozezněl zvonek. Hned na to jsem slyšela otevírání dveří, hovor a smích. Narovnala jsem se v zádech a když Alys vešla do pokoje, ze široka jsem se na ní usmála a vstala ze židle, abych jí objala.

„Moc ráda tě vidím," opětovala mi pevné obětí.

Podala jsem si ruku s Darrinem, manželem Alys, a poté dovnitř vešel Evan s kamenným výrazem. Kývla jsem mu na pozdrav, ale on se nezmohl ani na to. Jen mě okatě ignoroval.

Pokrčila jsem rameny a posadila se na své místo. Naneštěstí Evan vždy sedával u společných obědů a večeří vedle mě a ani tentokrát to nebylo výjimkou.

Všichni se posadili na svá místa a máma začala servírovat. Hovor celkem plynul. Občas se mě Alys nebo Darrin zeptali na školu nebo na roztleskávačky, táta s mámou stejné otázky položili Evanovi, nebo rodiče mluvili spolu a Kevin obstarával veškerý hovor u mladší generace, i když si vystačil sám se sebou a já s Evanem neřekla jediné slovo.

Vždy jsem milovala naše společné večery, kdy jsme jen my sedávali u stolu, povídali si a smáli se. Carsonovi byli jako rodina a před nimi jsem si nikdy na nic nehrála. Věděla jsem, že mě neodsoudí za to, že jsem jen v teplácích nebo proto, že si nehlídám své slušné chování.

„Byl tohle tvůj nápad?" ozval se vedle mě tiše Evan v polovině hlavního chodu.

„Ne, proč bych to asi dělala?" štěkla jsem rozčíleně nazpátek a stále držela bradu vystrčenou a narovnaná záda. Ani zrnko slabosti ze mě nedostane.

„Vzhledem k tvým pokusům ve škole..." sykl jízlivě.

Tohle se mi snad zdálo. Odkdy byl tak nepříjemný? To byl takový vždy a jen ke mně se choval s určitou úctou?

Otočila jsem se na něj. Nehodlala jsem mu dát omluvy a sebelítost. „Snažila jsem se to jen napravit. Ty jsi řekl ne, fajn. Nebudu za tebou běhat jako pes."

„To po tobě ani nikdo nechce," odsekl nepříjemně. To byl konec našeho rozhovoru a já to ke svému překvapení i vítala.

Večeře pokračovala dál, aniž bychom se na sebe s Evanem jen podívali. Do rozhovoru jsem se zapojovala často a večer si s Carsonovými i užívala. To platilo, dokud se Alys konečně nezeptala na to, na co všichni nejspíše čekali.