Ve stínu ✔️

|33|

Byla jsem neskutečně unavená. Posledních několik dní jsem sotva byla schopná něco sníst. Už i máma s tátou věděli, že je něco v nepořádku a dělali si o mě starosti. Nechtěla jsem, aby byli vystrašení kvůli mně. Teď, když se měl každou chvíli narodit bráška si máma dělala starosti, a i já věděla, že to miminku nedělá dobře.

Seděla jsem na střeše a mžourala do zapadajícího sluníčka. Chtělo se mi spát.

Zaslechla jsem za zády kroky. Mohl to být jen jeden člověk. Zvedla jsem pohled k Evanovi a usmála se. „Co tady děláš?"

„Viděl jsem tě z ulice," vysvětlil a posadil se vedle mě. „Co ty tady?"

„Přemýšlím," odpověděla jsem tiše a zívla.

Evan mě chvíli nesouhlasně pozorovalo. „Měla by ses pořádně vyspat," komentoval můj stav.

„Spím dost. Jsem jen prostě vyčerpaná," namítla jsem.

„Protože nemáš dostatek energie," zavrčel.

Podívala jsem se na něj. Zase se tvářil naštvaně. „Nechci o tom mluvit."

Rozčíleně zaťal čelist. „Ale my o tom musíme mluvit. Ztrácíš se mi před očima a je to horší a horší," zvýšil hlas.

„Evane, nech toho..."

„Nenechám. Máš anorexii, May. Je na čase tomu dát jméno!"

„Nemám anorexii," zavrčela jsem rozčíleně.

Nikdy mě nenapadlo, že bych jí měla. Tohle bylo poprvé, co to někdo zmínil a když jsem se nad tím zamyslela...

Protočil oči a promnul si čelo. Postavila jsem se. Nechtěla jsem tu s ním být, když na mě chtěl jen řvát.

„Počkej!" zavolal za mnou, když jsem zamířila pryč.

„Nebudu se tady s tebou hádat!" prskla jsem rozčíleně.

„Já se taky přeci nechci hádat," zaznělo za mými zády zoufalým hlasem. Něco v jeho hlase mě přinutilo se k němu otočit. Došel pomalu ke mně a obmotal kolem mě své paže. „Mám o tebe hrozný strach. Nechci, aby se ti něco stalo," šeptal mi do vlasů.

Odtáhla jsem se a přinutila se k úsměvu. „Jsem v pořádku," podívala jsem se do jeho očí a doufala, že tomu bude věřit.

Najednou se ke mně naklonil a jeho rty se ocitly přitisklé na mých. Překvapeně jsem zakolísala a chytla se jeho trika, abych udržela rovnováhu. On mě ale nepouštěl. Pomalu a opatrně mě políbil.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Nejistě jsem napodobila jeho pohyby a cítila jsem, jak se usmál. Odtáhl se ode mě a podíval se mi do očí.

Zamrzla jsem.

Tohle se stát nemělo.

O krok jsem couvla vyděšená svým počínáním.

Evanovi se na tváři objevilo pochopení a taktéž zděšení. „May, já jsem... promiň... vážně se omlouvám," koktal sám zaskočený.

Zakroutila jsme hlavou. „Už musím domů," zamumlala jsem a otočila se na místě, abych byla, co nejdále z jeho dosahu.

Tohle bylo poprvé, co jsem od Evana Carsona utekla a poprvé, kdy mě někdo přiměl cítit se šťastně za posledních několik měsíců.

***