Ve stínu ✔️

|5|

Domem se rozezněl zvonek dveří.

„May, pojď sem!" ozvala se mamka z chodby.

Vyběhla jsem z pokoje směrem ke vchodovým dveřím. Mamka o návštěvě nic neříkala. Možná přijela babička s dědou. K mému zklamání ale v chodbě stál ten kluk, který mi před pár dny rozbil lopatičku na pískovišti a vedle něj paní, kterou jsem tam taky potkala. Musela to být jeho maminka.

„Dobrý den," pozdravila jsem tiše.

Ta paní se na mě mile usmála a ten kluk ke mně pomalu přistoupil a podal mi čokoládu. „Promiň, že jsem ti rozbil lopatičku."

Převzala jsem si od něj čokoládu. „To je dobrý." Nedůvěřivě jsem si ho prohlížela.

Usmál se na mě a znovu ke mně natáhl ruku. „Jsem Evan."

Nabízenou ruku jsem přijala a stiskla jí. „Já jsem May."

„Co kdybyste si šli hrát k May do pokoje?" navrhla moje mamka.

Nechtěla jsem si s ním hrát. Měla jsem strach, že mi něco zase rozbije, nebo na mě bude zlý. Mamka se na mě ale povzbudivě usmála a já věděla, že nechce, abych se s ní hádala.

Přikývla jsem a vzala Evana za ruku, abych ho odvedla do mého pokojíku. Zavřela jsem za námi dveře a posadila se na chlupatý koberec, kde jsem měla rozložené pastelky a papíry.

Evan se rozhlížel po mém pokoji a nakrčil nos nad růžovými stěnami a závěsy. „Nemám rád růžovou," okomentoval to.

„Já jí mám nejradši ze všech barev," vysvětlila jsem.

„Možná, že jí začnu mít rád, když jí máš ráda ty," prohlásil a podíval se na mě.

Zmateně jsem si ho přeměřila. On už ale věnoval pozornost něčemu jinému.

„Co maluješ?" zeptal se mě a posadil se naproti mně. Vzal do ruky jeden můj obrázek a prohlédl si ho.

Ostražitě jsem ho pozorovala. Bála jsem se, že mi ho zničí stejně jako moji lopatičku.

„Má to být tučňák, ale vypadá to jako kuře," vysvětlila jsem a nespokojeně se na obrázek zadívala.

„Mně se to moc líbí," řekl Evan a obrázek mi vrátil. Usmála jsem se na něj, protože holky ve školce říkaly, že kreslit moc neumím, a kromě maminky mi obrázky ještě nikdo nepochválil.

„Kreslíš taky rád?" zeptala jsem se ho.

„Jo, ale radši si házím s míčem. To je větší zábava."

Podala jsem mu papír s tužkou. „Míč tady máme taky. Tak teď můžeme kreslit a potom mě naučíš házet s míčem."

Evan se rozzářil a popadl papír s tužkou. „Tak jo."

Začal kreslit hranatý míč a hráče, který se ho snaží chytit.

Možná, že nakonec nebyl tak špatný, jak jsem si myslela. Možná z nás budou kamarádi.

***

Dylan mi něco zapáleně vyprávěl o fotbalu, ale já ho nevnímala. Nezajímalo mě to. Abby, na rozdíl ode mě, ho pozorně poslouchala a občas přidala doplňující otázku. Dylanovi to nejspíš vyhovovalo, protože můj nezájem o fotbal byl až moc očividný a jeho unavovalo povídat si jen sám pro sebe.