Ve stínu ✔️

|3|

Mamka mě na pískoviště moc často nebrala. Neměla ráda, že jsem potom byla celá od písku a musela mi čistit boty. Měla jsem vždy písek i ve vlasech, a to se potom zlobila, že se mi musí mít i dlouhé vlasy a já mytí vlasů nesnášela.

Pískoviště jsem ale milovala. Bylo to lepší než si házet s míčem, jako to dělaly ostatní děti ve školce.

K Vánocům jsem dokonce dostala novou sadu báboviček a dvě lopatičky, které jsem si sem brala pokaždé.

Na druhé straně hřiště byla ještě jedna holčička, kterou jsem znala ze školky. Myslím, že se jmenovala Kylie, ale neměla jsem jí moc ráda.

Vedle mě se objevil blonďatý kluk a sehnul se pro moji lopatičku. Vyděšeně jsem se na něj podívala, ale on si mě moc nevšímal a začal si vedle stavět hrad.

„To je moje!" vypískla jsem nesměle.

Kluk se na mě otočil. „Já to ale potřebuju."

„Já ti to ale nechci půjčit," namítla jsem.

„Za chvíli ti to vrátím," zamumlal.

„Já to ale chci hned!" hádala jsem se dál. Měl si říct, aby mu rodiče koupili vlastní lopatičky, a ne je brát ostatním. Měla jsem strach, že mi jí rozbije.

„Počkej chvíli," zabručel a svou veškerou pozornost věnoval svému hradu, který stavil.

„Ne!" vřískla jsem a lopatičku mu vytrhla.

Ten kluk se na mě naštvaně podíval. „Jen jsem chtěl dát na střechu písek." Sáhnul znovu po lopatičce a zatahal za ní. Já jí ale nepustila a zatáhla zpátky ke mně. Ozvalo se křupnutí a každý jsme najednou drželi půlku lopatičky.

„Ty jsi jí rozbil!" zavřeštěla jsem a ucítila, že se mi každou chvíli spustí slzy.

„To není pravda!" vykřikl. „Můžeš za to ty!" obvinil mě.

To už jsem se rozbrečela naplno a v zápalu vzteku se rozpřáhla a silně ho praštila do břicha.

Ohnul se do předklonu a bolestně zaskučel. To už se k nám ale hnala moje maminka.

„May!" slyšela jsem jí, jak volá moje jméno. „Co se stalo?" ozvala se hned vedle mě a podívala se na toho kluka.

„On to rozbil," fňukla jsem a ukázala jí půlku lopatičky.

„Ale kvůli tomu nemůžeš ostatní mlátit!" zhrozila se a starostlivě se na kluka podívala.

„Jenomže to je rozbitý," popotáhla jsem.

„Evane, říkala jsem ti, že nesmíš brát ostatním jejich věci!" spustila na toho kluka cizí paní, která se objevila spolu s mamkou. „Jsi v pořádku?"

„Nic mi není," odsekl. „Promiň mami," dodal a sklopil hlavu.

„Omluv se tady holčičce a koupíš jí novou lopatičku," přikázala mu.

Otočil se na mě s lítostivým výrazem. „Promiň, koupím ti novou."

Maminka do mě strčila loktem a já věděla, co chce, abych udělala. Přistoupila jsem k němu. „Promiň, neměla jsem tě mlátit."

Ten kluk se na mě poprvé pořádně podíval a místo odpovědi se usmál od ucha k uchu.

***