Ve stínu ✔️

|38|

Vyběhla jsem z tělocvičny do šatny, kde jsem se urychleně osprchovala, převlékla a upravila svůj make-up. Snažila jsem se to stihnout co nejrychleji a vypadnout ze šatny, i když si mě tady stejně nikdo nevšímal. Chtěla jsem se ala vyhnout všem poznámkám od Abby a ostatních. Naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle. Na naše první rande s Evanem jsem chtěla vypadat úžasně.

Vyšla jsem ze šatny a zamířila na parkoviště. Byla jsem nervózní. Nikdy jsem před rande s klukem nebyla tak vynervovaná jako dnes.

Možná to bylo kvůli tomu, že mi na Evanovi tak moc záleželo. Byl pro mě mnohem víc než kluci, s kterými jsem si předtím občas někam vyšla.

Jen co jsem opustila budovu školy, zaznamenala jsem Evana, jak přechází tam a zpátky u svého auta. Vypadal trochu nervózně. Usmála jsem se, prohrábla si vlasy a vyrazila k němu.

Když si mě všiml, jeho rty se roztáhly v úsměvu. Na pozdrav jsem ho rovnou políbila a on překvapený mým gestem na chvíli strnul, než se uvolnil.

„Můžeme jet?" zeptal se, když jsem se odtáhla. Přikývla jsem. Nemohla jsem se dneška dočkat.

Nasedli jsme do auta a vyjeli z parkoviště. „Kam vlastně jedeme?" napadlo mě.

„Překvapení," tajemně se usmál.

„Ale no tak, to už jsi mi řekl ráno," pokusila jsem se ho přemluvit.

Zasmál se. „Uvidíš, až tam dojedeme. Bude to trvat asi hodinu."

Podívala jsem se na něj. „Hodinu? Kam mě to zatraceně bereš?" zděsila jsem se. Musela jsem se taky objevit doma včas, a to nemluvím o tom výslechu, který mě stoprocentně čeká.

Evan na to ale neodpověděl a místo toho zapnul hudbu. Sledovala jsem ho, jak mu na tváři hraje spokojený úsměv. Zvedl ruku, aby přeřadil rychlost, a to upoutalo mou pozornost. Při tom pohybu se na jeho ruce napnuly svaly a já si představila, jak mě tyhle ruce zvedají do vzduchu a jak...

„Umírám touhou vědět, na co právě teď myslíš," ozval se zmučeně, a tak mě vytrhl z mých myšlenek.

Odlepila jsem od něj pohled. „Nevím, o čem mluvíš." Už dvakrát mě během jednoho dne přistihl, jak na něj bezostyšně zírám, a to ještě nebyl ani večer.

„Jestli mi to neřekneš, tak přísahám, že zajedu do krajnice, zastavím a dostanu to z tebe," broukl hlubokým hlasem z kterého se mi skoro protáčely oči.

„Nic, co bys potřeboval vědět," odpověděla jsem překvapivě klidným hlasem.

„Tak teď mě vážně zajímá, co se odehrává ve tvé hlavě," zavrčel.

Tahle konverzace definitivně nabrala směr, který neměla a my se nacházely na poměrně frekventované silnici. Nebyla jsem si jistá, jestli představa, že by auto skutečně zastavil a někdo nás nachytal mě vzrušovala nebo spíše děsila.

Natáhla jsem se a zvýšila hlasitost na rádiu.

„Vážně?" uchechtl se. „Tuhle konverzaci jsme ještě nedokončili."

„Večer," dostala jsem ze sebe přiškrceným hlasem a překvapila tak nejen jeho, ale i sebe. „Až k nám přijdeš," dodala jsem.

V jeho očích zahořela touha a já věděla, že si tady zahrávám s ohněm, ale rozhodně bych to nevzala zpátky.

Už nepromluvil, ale na jeho obličeji se usadil výraz, o kterém jsem nevěděla, co si myslet.

Přepnula jsem stanici a do uší nám začaly hrát naše oblíbené písničky, které uvolnily atmosféru uvnitř auta a po pár minutách jsme si oba tiše prozpěvovali.