Ve stínu ✔️

|17|

Po zbytek dne jsem si snažila udržet své sebevědomí, i když to bylo chvílemi skoro až nemožné. S úsměvem jsem proto kráčela chodbami školy, a to i přesto, že tu nebyl skoro nikdo, kdo by se mnou ochotně zapředl rozhovor. Dokázala jsem to ale a špatnou náladou se nechala přemoct až v momentě, kdy jsem za sebou zavřela vchodové dveře našeho domu.

Vydala jsem se do svého pokoje, a strávila tam celý zbytek odpoledne zahrabaná v posteli s knihou. Večer jsem se ani neobtěžovala ukázat v kuchyni, abych si snědla svou večeři, i když jsem skoro neobědvala a odpoledne měla jen jedno malé jablko.

Neměla jsem náladu na konverzaci s rodiči, kteří vtipkovali v kuchyni a ani na Kevina, který se mi snažil vyprávět o svém dni ve školce. Měla jsem toho za celý den dost a stále bylo ještě spousta věcí, které jsem potřebovala zpracovat a vymyslet, co dál.

V půl jedenácté jsem konečně odložila knihu a zhasla světlo. Chtěla jsem co nejdříve usnout, ale nešlo to. V mé hlavě bylo spoustu myšlenek a ty mi nedovolily si ani na chvíli odpočinout.

Bylo mi až do breku z toho, co se odehrálo za poslední tři dny. Jak jsem jen, za tak krátkou dobu, mohla ztratit kluka, kamarádky i obdiv celé školy? Ve škole jsem neměla momentálně nikoho, komu bych mohla věřit, a i když jsem vždy věřila tomu, že někoho takového nepotřebuji, momentálně jsem vážně chtěla nějakého člověka, kterému bych se mohla svěřit.

Z přemýšlení mě vyrušilo slabé klepání na okno. Zadrhl se mi dech a já se znovu zaposlouchala, jestli nešlo jen o výplod mé fantazie. Existoval totiž pouze jeden člověk, který mi kdy v noci klepal na okno.

Zvuk se ozval znovu. Jako omámená jsem vstala z postele a došla k oknu. Muselo se mi to jen zdát, protože jsem nevěřila, že by dotyčný opravdu stál za oknem, i když jsem si to moc přála. Pomalu jsem odtáhla závěsy a vydechla. Venku stál Evan a opíral se předloktím o rám okna. V černém volném triku, teplákách a s rozcuchanými blonďatými vlasy mi připomínal ty noci, kdy se sem vplížil a zůstal, dokud jsem neusnula. Pozorně mě sledoval. Aniž bych z něj já spustila zrak, otevřela jsem a ustoupila stranou.

Evan bez jediného slova vlezl dovnitř a já okno zavřela. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se zpátky k němu. Neměla jsem ani tušení, proč tu byl. Dal mi jasně najevo, že tenhle vztah je ztracený, tak co se najednou změnilo?

Jeho oči mě stále sledovali a já pod jeho pohledem přešla nervózně k posteli a posadila se na ní do tureckého sedu. Rozhodně jsem neplánovala být ta první, kdo začne rozhovor.

Evan se vydal za mnou. Svlékl si boty a bundu, kterou odhodil na židli u psacího stolu a posadil se na postel vedle mě. Ani jemu se nejspíš nechtělo začít mluvit jako první, ale já v tomhle nehodlala ustoupit. Přišel z nějakého důvodu a já chtěla, aby mi ho řekl sám a já to z něj nemusela tahat násilím. Skousla jsem si ret a natáhla se na bok. On mě napodobil a já zhasla lampičku na nočním stolku.

Přesně takhle jsme to dělali, jako děti a já upřímně nevěděla, co teď od něj očekávat.

Tiše jsme leželi vedle sebe a já si nervózně mnula pramínky vlasů mezi prsty nervozitou z toho, co přijde.

„Přehnal jsem to," promluvil konečně ochraptělým hlasem po několika minutách ticha.

Vydechla jsem a zavřela oči. „Měl jsi pravdu."

„V něčem možná, ale nebylo to ode mě ohleduplné," mluvil dál tiše.

„Mrzí mě, že jsem naše přátelství zanedbávala," zamumlala jsem po krátké odmlce. Ucítila jsem na sobě jeho pohled a skousla si ret. Takhle nervózní jsem u rozhovoru s ním nikdy předtím nebyla. Popravdě, nikdy předtím jsem nebyla tak nervózní jako teď.