Ve stínu ✔️

|26|

Cítila jsem se špatně. Kvůli tomu, jak jsem Evanovi vynadala za to, že se mi snažil pomoct. Kvůli tomu, že jsem Dylana nepraštila rovnou, když jsem ho včera potkala na chodbě, protože nic jiného si nezasloužil, ale hlavně kvůli těm slovům, které mi Evan včera večer řekl.

Nebyla jsem si jistá, jestli se mi to nakonec nezdálo. Možná si můj mozek ty informace vysnil, protože je chtěl slyšet.

Ale možná to taky Evan myslel vážně.

Jen při té představě, že mluvil pravdu mi naskočila husí kůže vzrušením. Bylo to ale možné? Mohl mě skutečně milovat už od toho momentu, kdy jsme se potkali na pískovišti? A bylo možné, aby to celých dvanáct let skrýval a já nikdy neměla ani nejmenší podezření?

Nikdy by mě nenapadlo, že z jeho strany by mohlo jít o něco víc než jen přátelství. Když jsem se ale zamyslela a vzpomněla si na malé momenty mezi námi, smysl by to dávalo.

Prohrábla jsem si vlasy a rozhlédla se po třídě. Měla jsem v hlavě bordel a nevěděla, co dělat dál. Evan se mi celý den vyhýbal. Nebo jsem se možná vyhýbala já jemu? Pravdou bylo, že pokaždé, když jsem procházela po chodbě, rozhlížela jsem se kolem sebe a snažila se ho v davu ostatních lidí najít. Když se mi to jednou povedlo, jako by do mě uhodil blesk a já se zbláznila, zmizela jsem na nejbližších toaletách a strávila tam celých deset minut, abych na něj náhodou někde nenarazila.

Nebyla jsem připravená na to, abych mu čelila a mluvila s ním, protože v mé hlavě byla pořád ta myšlenka: „Co když to myslel vážně?"

Děsila mě představa, že by mě Evan mohl milovat. Stejně tak se mi ale líbila a já chtěla zjistit, co by to pro mě znamenalo.

Nejspíš jsem k němu nikdy necítila více než přátelství. Byl mým nejlepším kamarádem, a já si nedokázala představit, že by mohl být něčím víc. Samozřejmě jsem měla ráda jeho povahu, jeho chování, vtipy a vlastnosti, dokonce i ty špatné. Nebyla jsem ovšem ani slepá. Viděla jsem, jak vypadá a rozhodně jsem na něm pokaždé spočinula pohledem déle, než bylo nutno.

V posledních několika týdnech se mi to stávalo častěji a častěji. Myslela jsem na něj více, než normálně a připisovala jsem to tomu, že jsme měli mezi sebou problémy.

Mohlo v tom být ale něco víc i z mé strany?

Byla jsem zmatená. Nevěděla jsem, co dál dělat. Bála jsme se, že se Evan začne chovat odtažitě a bude se snad za své přiznání stydět. Potřebovala jsem si s ním ale alespoň promluvit. Především jsem se mu ale musela omluvit za ten včerejšek.

***

K tomu, abych si s Evanem promluvila jsem se odhodlala až k večeru. Nechtěla jsem mu v tuhle chvíli čelit, ale věděla jsem, že nemám na výběr, pokud chci za tohle přátelství bojovat.

Zazvonila jsem na dveře a čekala, dokud jsem za dveřmi nezaslechla kroky. Zhluboka jsem se nadechla, jak jsem se musela psychicky připravit. Byla jsem nervózní tak jako nikdy. Byla tu možnost, že to se mnou už konečně po tolika mých přešlapech vzdá. Byla jsem ale odhodlaná za tohle přátelství bojovat ať to stojí, co to stojí.

Dveře se otevřeli a jakmile mě Evan spatřil, strnul.

„Můžu dál?" zeptala jsem se tiše, protože on se k ničemu neměl a jen mě tiše pozoroval.

Pomalu kývl hlavou a ustoupil stranou. Vešla jsem dovnitř a nechala se jím chodbou odvézt do jeho pokoje. Zavřel za námi dveře my se ocitli v naprostém tichu. Nervózně jsem se rozhlédla kolem sebe a můj pohled samozřejmě ihned padl na sklenici na stole, ve které byly napsány všechny naše sny.

Už jsem ani nevěděla, co jsem tam kdy napsala. Přála jsem si všechny papírky rozbalit, protože jak jsme stárli, Evan mi přestal ukazovat svoje sny a já zase ty své.

Moje oči se vrátily zpátky k Evanovi. Pozoroval mně a já se pod jeho pohledem ošila. „Kde máš rodiče?" zkusila jsem nějak začít rozhovor.

„Ještě v práci. Dnes přijedou pozdě," odpověděl odměřeně.

Podívala jsem se na něj a zhluboka se nadechla. Potřebovala jsem to ze sebe dostat co nejrychleji, protože jinak bych mohla prasknout nervozitou. „Přišla jsem se ti omluvit za ten včerejšek. Chovala jsem se hloupě. Měla jsem ti poděkovat za to, co jsi udělal, a ne na tebe křičet," spustila jsem tiše.

Zakroutil hlavou. „Byla jsi rozrušená. To se stane."

Dobře, to neznělo jako, že se mnou nechce už mít nic společného. Alespoň něco. „Ne, neomlouvej to. Rozhodně jsem neměla právo na tebe křičet, když jsi mě zachránil."

„Stejně nejsem naštvaný. Na tebe nejde být naštvaný více než pár hodin," ušklíbl se, ale stále jsem z něj cítila napětí.

Přistoupila jsem k němu blíž. „Víš, že si vážím toho, co pro mě děláš, že jo? Chráníš mě už od dětství a já ti za to nejspíš nikdy nepoděkovala," vydechla jsem tiše. Potřebovala jsem, aby tohle věděl.

„May, to je samozřejmost," vydechl překvapený mým prohlášením.

„Ne není. Každý by to neudělal, takže děkuji za to, že jsi tu vždy byl." Byla jsem už u něj a než se vzmohl na odpověď, obmotala jsem kolem něj své paže a sevřela ho v objetí. Po chvíli mi ho opětoval a já spokojeně vydechla.

„Udělal bych pro tebe všechno," zašeptal mi do ucha a já se usmála.

„To samé já pro tebe," vydechla jsem a úsměv se mi pomalu začínal drát na rty.

Odtáhli jsme se od sebe na délku paže a na chvíli se naše pohledy střetly. Ihned jsem o krok couvla a posadila se na postel.

„Už jsi večeřela?" zeptal se mě. Zakroutila jsem hlavou. „Tak co kdybych objednal pizzu? Můžeme se podívat na film," navrhl.

Ihned jsem souhlasila a Evan zavolal do pizzérie, odkud jsme si pizzu objednávali nejčastěji. Mezitím jsem vytáhla jeho notebook a zapnula ho. Na pozadí se objevila naše společná fotka z letních prázdnin, které jsme strávili na našem oblíbeném místě u vodopádů. Oba jsme stáli v plavkách u jezírka a Evan mi na fotce dával pusu na tvář, zatímco já se usmívala a fotila nás.

Kdyby nás nikdo neznal, nejspíš by si myslel, že jsme pár.

Rychle jsem zaplašila tu myšlenku a spustila Netflix, kde jsem vybrala film. Evan se brzy vrátil s džusem, sklenicemi a dvěma krabicemi s pizzou.

Usadil se na posteli vedle mě, já spustila film a oba jsme se dali do jídla. Společně jsme sledovali obrazovku a komentovali každou scénu. Když bylo dojedeno, Evan přemístil notebook na stolek tak, abychom si mohli lehnout. Evan se natáhl a já si lehla vedle něj. Pozvedl na mě překvapeně obočí a já se s úsměvem, který nešel zarazit, přitiskla k němu a položila si hlavu na jeho hrudník, tak jako pokaždé.

Evanovi prsty mě začali hladit po holé paži a já strnula, když jsem si uvědomila celou situaci.

Takhle jsme spolu leželi už několikrát a mně teprve teď došlo, že takhle se možná normální kamarádi nechovají. Na sucho jsem polkla. Byl moc blízko. Dělala jsem si z něj prakticky polštář. To asi nebylo normální.

Evan se také zarazil, když si všiml mého strnutí. „Všechno v pořádku?" zeptal se nejistě.

Zvedla jsem se na lokti a podívala se mu do obličeje. „Jen mě napadlo, že bychom se mohli jít projít." Tady uvnitř na mě toho bylo moc a ta nenadálá blízkost mě vyděsila.

Přikývl. „Jasně, dokoukáme to jindy," pomalu se zvedl a zahleděl se do mé tváře. Znovu jsem uhnula pohledem a postavila se. Začala jsem sklízet krabice a odnesla skleničky do kuchyně.

Evan se brzy objevil v kuchyni taky s nataženou mikinou a v ruce držel jednu ze svých. Natáhl s ní ke mně ruku a já se na něj vděčně usmála a oblékla si jí.

Neměla jsem na sebe nic jiného a venku takhle k večeru už byla zima.

Vyšli jsme z domu a vyrazili tmou směrem k parku.