Diamant samotného nebe

sedmá část

Jen co dostala auto a peníze, zmizela a ráno snídani nám musela dělat služka, která byla ráda, že se zvládne najíst sama a nevypadnou jí u toho zuby. Na jednu stranu jsem byl rád, jestli musím zaplatit cenu auta a zablokované karty, abych se dívky zbavil, udělal bych to zas.

Jak největší idiot jsem seděl u oběda, co taky jiného, stát u něj fakt nebudu ani nemůžu a čekal. Chloé měla už přes dvacet minut zpoždění a paní, které bylo přes osmdesát za celou tu dobu nebyla schopná mi nalít ani polévku. Tak a dost, řekl jsem si v duchu a rukama se odšoupl od stolu. Dal jsem si takovou práci a projel pokoj po pokoji, až jsem zajel do obrovské šatny a tam jí našel jak sedí u toalety. Sladce se na mě usmála, dala polibek na čelo a z ničeho nic mě začala tlačit pryč z místnosti. Skoro nikdy tohle nedělala, takže jsem z toho byl úplně paf. Vylezla mě před vilu, kde stalo připravené auto. My někam spolu jedeme? Nejsem vhodně obléknut! Honilo se mi hlavou a já nemohl vyhodnotit, na jakou akci jsem ve městě zapomněl, když je tu přistavené auto. Řidič vystoupil, otevřel dveře a Chloé z auta něco vyndala. No do prdele, my máme nějaké výročí, zaklel jsem v duchu. Na nohou mi přistála ne moc velká deka s třásněmi.

"Děláš si ze mě prdel?!"  vyjel jsem hned na Chloé, která akorát nastupovala do auta a projevovala těžký nezájem.
"Dýchej, jsi na čerstvém vzduchu, měl by si za to být rád, že nemusíš do toho smogem znečištěného města na nákupy oblečení." zavřela za sebou v klidu dveře a šofér auta se i s ní rozjel po prašné cestě pryč.
"Super, obě dvě jsou v prdeli a já, mrzák, aby se zabavil sám. Ani služka tu není, aby mi uvařila čaj." začala jsem se vztekat, když jsem se na vozíku vracel zpět do domu. 

Deku jsem samozřejmě hodil na zem a ve vzteku jí několikrát přejel. Stařenu jsem okamžitě vyhodil z domu pryč, protože ten čaj bych neměl uvařený ani do soudného dne.

Ani sousto k obědu jsem si nedal, vytlačil jsem vozík i s mojí dokonalou maličkostí na terasu a koukal na příjezdovou cestu. V hlavě mi pořád běželo, jak na mě Chloé vyzrála a vytáčel se víc a víc. Mobil jsem si nechala v jídelně, stejně tak jako všechno. Zhluboka jsem dýchal a snažil se uklidnit i když to vůbec nešlo. Mám jí plný zuby, všech mám plný zuby. Až jsem se musel otočit a koukat se směr zahrada, ještě by to vypadalo, že ji vyhlížím, takový chudák fakt nejsem . . . nebo jsem?!

Začalo být chladno, pozdní odpoledne a já tady trčím na terase a koukám do zpustlé zahrady. Musel jsem si "jít" zapálit, abych se uklidnil. Jedna sebrala peníze a auto, druhá si jela udělat dobře za nějakým týpkem co má obě nohy funkční. Měl jsem poslední tři cíga, ale kašlal jsem na fakt, že si je těžko na vozíku seženu a nikdo mi je nekoupí, protože od Chloé to mají všichni zakázané. 

Znáte ten zvuk, když špatně zařadíte rychlost v autě a ono potom řve, když nemůže vyjet kopec? Tak přesně to jsem slyšel. Zvedl se prach z příjezdové cesty a mohutná kovová brána se začala pomalu otevírat nově přijíždějícímu autu. Na můj odhad se vrátila až příliš brzy, ale jedna moje část byla šťastná za společnost dívky, která si dovoluje být drzá na mou maličkost. 

Vyskočila z auta jako laňka, s naprostou lehkostí vyndala z auta obrovskou černou tašku a švihla s ní o zem. Byla celá špinavá jako kdyby se celou dobu hrabala v zemi a v tom černém igelitu byla mrtvola.

"Modelko." zakřičela, když jsem se snažil otočit a dělat, že na té terase nejsem. 
"Co chceš?" zavrčel jsem, když mě odhalila, neměl jsem na ní sebemenší náladu, ne po té hádce, kdy sbalila prachy, auto a na pár hodin zmizela neznámo kam. 
"Spíš co chceš ty?" uchechtla se a něco hodila na terasu, co přesně dopadlo na můj klín. 

Čekal bych od ní fakt i bombu, ale karton cigaret značky co kouřím, opravdu ne. Jak to věděla, nikdy to ze mě netáhlo jako z popelníku. Rukou mi naznačila ať trochu couvnu s vozíkem dozadu. Jen co jsem to udělal se rozběhla, čtyři skoky a byla na stejné terase co já. Užívala si můj pohled, mojí nevědomost i to, že jsem nevypustil jedinou jedovatou poznámku na její adresu. Ta holka dokonale zvládla před mýma očima parkur a to klobouk dolu, který nemám.

"Zapalovač?" zeptala se po dost dlouhé, trapné chvilce ticha a já jen kývl.

Vytáhla ho z kapsy, a protože jsem byl stále někde úplně jinde, rozdělala kartón cigaret, vzápětí i krabičku a jednu cigaretu zkušeně vyklepla a podala mi jí do ruky. Vložil jsem si jí do úst a čekal až jí tmavovláska zapálí. 

Opřela se o zábradlí a koukala se dolů na auto. Opravdu, byla celá špinavá jak kdyby někde kopala tunel nebo hrob pro mrtvolu. Ošil jsem se zimou a tím vyklepal z hlavy i tuhle dost děsivou myšlenku. Skoro okamžitě se u mě zase objevila,  bůh ví kde vzala teplou deku, co jsem měl na ven, přehodila mi jí přes nohy a důkladně jí zastrkala, aby na mě co nejméně táhlo od země. 

"Jak si věděla . . . " začal jsem, když byla u mě na bobku.
"Nejsem Chloé a nejsem ani ta, za kterou mě máš." stoupla si přede mě a já natáhl ruku s krabičkou, aby si také vzala.
"Co tím chceš říct?" vyndala z krabičky cigaretu, kterou si dala do kapsičky u vesty.
"To je jedno, ty cigarety schovej, víš, že to Chloé nesnáší." ušklíbla se a šla zpět k zábradlí.
"A ty si jí nezapálíš?" ušklíbl jsem se taky a chtěl jí vrátit zapalovač na to jen zakroutila hlavou.
"Ne, je to závislost jako každá jiná. Srovnala bych to s tím, že i mít každé ráno pravidelně snídani je závislost, člověk si na to potom strašně rychle zvykne a pak trpí, když je nucen změnit svoje stravovací návyky." ani se na mě nepodívala a skočila dolů salto, přímo na trávník. 

Zvláštní, takovou odpověď bych od ní nečekal. Skoro jak kdyby nad tím přemýšlela každý den a měla jí nacvičenou z paměti. Popojel jsem s vozíčkem až k zábradlí a shlédl dolů k autu. V otevřeném kufru auta bylo spousta věci, ale převažovaly právě ty černé pytle. 

"Lásko!" uvřískaný hlas Chloé zasáhl mé uši. 

Vůbec jsem nepostřehl, že se vrátila a udělala mi takovouhle přepadovku. Jen tak, tak jsem stihl schovat nejen karton cigaret, ale i nedopalek cigarety, kterou jsem si tady vychutnával a vedl u ní divný rozhovor s tmavovláskou. 

"Tak na to chtěla peníze." usmála se, když vše řádně předkloněná zkoukla z terasy. 

Já jen otráveně opustil terasu, ty cíga můj postoj k ní nezměnil, ale i tak jsem měl ještě chvilku počkat, abych viděl co z těch pytlů začala vyndávat. 

Krásné pondělí všem. 😘