Diamant samotného nebe

třicátá druhá kapitola

Tak na to jsem neměl slov. Můj otec je sice bezcitný, ale, že až tak moc jsem netušil. Nicméně by to sedělo, protože jeho výrobní dílna byla dosti různorodá. Nikdy jsem se o takovéhle podřadné věci ve firmě nezajímal a jak se ukázalo, byla to nejspíš chyba. Marinette mi ten večer dala ojedinělou možnost jak otevřít starostovu kauzu, i důkazy, které ho usvědčí ze zločinů. Jednání otce bylo proti všem mým zásadám a tohle jsem prostě tolerovat nemohl. Moje maminka ze mě vychovala slušného člověka, pokud se tedy nebavíme o děvkách a chlastu. Tohle muselo skončit stejně jako můj starý život. Nejenom začít chodit a zbavit se Chloé, ale potopit každého, kdo obchoduje s lidmi. Okamžitě jsem na to najal soukromé očko, které mi zajistilo anonymitu a dal mu typy, kde a co konkrétně má hledat. Marinette si z toho večera naštěstí nic nepamatovala, dost solidně jsem jí opil, že ještě za dva dny vypadala příšerně. Bylo to tak i dobře. Matně si vybavovala co jí udělal můj otec, ale náš rozhovor vůbec a tak to i zůstalo. 

Vychutnával jsem si zrovna svůj ananasový džus s velkou dávkou alkoholu, když okolo mě jak střela proběhla Marinette s košilí obvázanou rukou. Nekoukala nalevo napravo a co nejrychleji zmizela v kuchyni. Bylo jí úplně jedno, že málem shodila židli a mně vyrazila skleničku z ruky. Rychle jsem dopil a vydal se za dívkou do kuchyně, bál jsem se, že jí někdo opět ublížil. Za tu dobu co jsem jí znal utíkala jen jednou a to, když jsem jí utekl s Tikky. Stála u otevřené skřínky v jejím typickém oblečení, košili hodila na dlažbu a z ruky si něco vytáhla co okamžitě letělo do odpadkového koše. 

"Au." fňukla a já viděl jak jí z ruky teče velké množství krve.
"Marinette je čas na mojí masku." zakřičela Chloé přes celý dům. 
"Hned to bude." zakřičela a ruku si motala do utěrky, na které se hned objevil rudý flek.

Běžela k lednici div, že nespadla a vyndala z ní misku s čím si. Ani si mě nevšimla a utíkala  druhými dveřmi pryč. Vozíkem jsem dojel až ke koši a vytáhl z něho kus dřeva i s dlouhým, napůl ohnutým hřebíkem. Proboha, co vyváděla, pomyslel jsem si. A co to vyvádím já, že se hrabu v koši s odpadky.

"Je to moc studený." ječela Chloé.
"Okamžitě to vyhoď." pokračovala a po chvilce jsem uslyšel rozbití oné misky, následné bouchnutí dveřmi a kroky po schodech.

Chloé nejspíš zabouchla vchodové dveře a Marinette přišla se střepy do kuchyně. Vyhodila je do koše a opřela se o linku. Hřbetem si setřela něco co připomínalo slzy, vypadala úplně jinak, tak zranitelně. 

"Sakra." vztekle odhodila utěrku a dívala se svou poraněnou ruku a svezla se na zem.

Přijel jsem k ni a vzal jí co nejjemněji její ruku do mé. Jen zvedla nevěřícně oči a pohlídla do mých, s otázkou, kde jsem se tady vzal. Opravdu si mě vůbec nevšimla. Chtěl jsem jí to ošetřit, protože toho pro mě udělala víc než dost. I když jsem prskal, vždycky mi pomohla zpět na "nohy". Z linky jsem vzal lékárničku, kterou předtím vyndala a chvilku se v ní přehraboval a hledal, co bych na tu ránu mohl použít.

"To je v pohodě." chtěla se mi vytrhnout a postavit se.
"A ten hřebík je taky v pohodě?!" povytáhl jsem obočí.
"Je jedno co to bylo, budu v pořádku." snažila se mě odbýt.
"Budeš, až ti to ošetřím." nahodil jsem egoistický úsměv.
"Si hroznej." ušklíbla se.
"Ty máš co říkat." odfrkl jsem si a byl rád, že se mnou opět aspoň trochu mluví.
"Ježiši." měl bych jí to kucení na zahradě zakázat, z té rány se mi dost solidně zvedl žaludek.
"To je fakt dobrý, ošetřím si to sama, nestalo se mi to poprvé." zkusila to znovu, když viděla mojí barvu obličeje.
"Jsi celá bílá. Měla by si zůstat sedět." snažil jsem se jí zastavit, když se opět začala zvedat.
"Nic mi není." levou rukou se začala přitahovat o kuchyňskou linku, aby se postavila na nohy.
"To bych neřekl, hodně to krvácí." uklidnil jsem svůj žaludek a rozdýchal zvracení.
"Adriene . . . " nedořekla větu a její hlava mi spadla na nohy, omdlela.
"Marinette!" vykřikl jsem, když se celá svezla na studenou dlažbu.
"Do prdele, tohle není sranda." snažil jsem se na ní dosáhnout. 

V celém domě jsme byli jen mi dva. Chloé odjela kamsi a ostatní jsem poslal domů s tím, že po zbytek dne mají placené volno. Jen jsem seděl na prdeli a čekal až přijde k sobě. Tím pádem, se bouchla  do hlavy, i když jen malinko, ale nepřidalo to tomu. Byl už večer a já začínal mít nesnesitelný hlad, když nebyl ani oběd. Stále spala a byla tak bledá, jak kdyby z ní odešel veškerý život.

"Asi budu zvracet." promnula si oči.
"V mé posteli ne." řekl jsem tvrdě.
"Co tady dělám?" nechápala a podívala se mi do očí stejně jako dopoledne v kuchyni.
"Omdlela si v kuchyni a ještě předtím si se zranila." ukázal jsem na její ruku.
"Je tam nepořádek." snažila se posadit.
"Lež, podle doktora si ztratila dost krve a musíš aspoň do zítra odpočívat."
"Pane, je uklizeno." objevila se služebná ve dveřích, kterou jedinou jsem zavolal, aby uklidila tu spoušť.
"Doktor a uklizeno?" byla úplně mimo po těch sedativech co dostala do žíly.
"O všechno jsem se postaral, zavři oči a odpočívej."
"Um . . . a co Chloé, jestli mě tu najde . . . jsem v tvém pokoji a . . ." musel jsem jí dát ruku na ústa.
"Klid, odjela si něco zařídit a užít si. Dnes už nepřijede."
"Dobře." nasucho polkla a já jí z nočního stolku podal sklenici s vodou.
"Pomalu a málo." dal jsem jí brčko ke rtům.

Na to už nic neřekla a malinko se napila. Jen co jí hlava dopadla zpátky na můj polštář znovu usnula. Byla vyčerpaná a stálé bílá. Zítra musí na kontrolu a pokud bude potřeba dostane transfuzi. Celou noc jsem byl u ní a přemýšlel co šíleného na té zahradě zase vyváděla. Tohle musí přestat, poslední dobou na sebe vůbec nedávala pozor a do toho jí zmlátil můj otec. S obrovskou námahou jsem z ní sundal košili a jizvy co jsem viděl na jejích rukách mi nedaly pro dnešní noc spát. Bylo jich tolik a některé vypadaly jako od cigaret. Rozhodně to nevypadalo, že by si ubližovala sama. Něco málo mohla mít z toho jak pracovala, ale rozhodně ne všechno. Najednou se opravdu můj život zdál o dost snažší než jsem si kdy myslel. Musela prožít tolik bolesti, než se dostala zpět mezi lidi, že si to nedovedu představit. To jak jsem jí párkrát slyšel mluvit o tom, že není vůbec pěkné znásilňovat jednu ženu několikrát za noc mi bylo důkazem. Bál jsem se, toho co si prožila. Najednou jsem byl ochotný pro ní i dýchat, takového jsem se neznal. Co jen se to se mnou stalo.    

Krásné úterý  všem. 😘

SPECIÁLNÍ KAPITOLA VYDANÁ PRO Tinatheforever, která si jí dneska opravdu zaslouží. Do poslední chvíle jsem jí držela pěsti, aby jí to dneska vyšlo, i když osud tomu nechtěl. Přesto to dala a já jsem na ní pyšná. 😍😍😍😍 Nikdy se nevzdáš a dokážeš opravdu cokoliv, zlato. 🤫😂🙏

Myslím na tebe a dnešek patří tobě. 💕🌸💕🌸💕🌸💕

PS: zítra bude klasicky kapitola, vydávání se nemění 😉