Diamant samotného nebe

čtyřicátá šestá kapitola

Podle někoho mám přítelkyni, podle někoho jiného jsem konečně zplodil potomka a někdo dokonce tvrdí, že mám pár dní do svatby, která se uskuteční na mé narozeniny. Ach Bože, mně už bude třicet. To je tak neskutečný, až z toho přejíždí mráz po zádech. Dva roky žiju sám a tvrdě dřu, aby dodržel svému slovu. Soudy u stanuly, všichni byly potrestáni a lidé osvobozeni. Módní firma měla čistý stůl a charitativní společnost byla v rozkvetu. Starý život jsem totálně hodil za hlavu a nechal ho minulostí. Dokonce, jsem si to i vyříkal s Lukou. Nebudu lhát, dal jsem mu za to co předvedl ve vile pěstí, ale zároveň mu poděkoval, že mi ohledně Chloé, už tehdy otevřel oči. 

Teď už mi ke štěstí chyběla jen Marinette. K mému překvapení, nezmizela úplně, pár týdnů po jejím odjezdu mi přišel dopis ze Španělka. Odkoupila si v jedné vesnici obrovský komplex se stájemi, pastvinami i lesem. Podle jejích slov tam byla s Kimem a pár dalšími, které s ní tančily v Řecku. Byla to pro mě obrovská úleva, vědět kde je. Přesto jsem se za ní nerozjel, věděl jsem, že to bude chtít čas. Hodně času. Ona to věděla také, proto dopis poslala z Madridu. Samozřejmě, mohl jsem jezdit od vesnici k vesnici, ale v konečném důsledku bych nám oběma akorát ublížil. 

"Pane Agreste, je tu fotograf." přišla za mnou má asistentka Kagami.
"Jistě." kývl jsem a až na ty hnědé oči jsem viděl náznak podoby dívky, kterou jsem tak urputně miloval. 

Focení podzimní kolekce mi dalo zabrat, ale fotky byly dokonalé. Také jak jinak mohly dopadnout, když se fotilo v zahradě, kterou celou udělala Marinette. Sice jsem se z vily odstěhoval, ale ta zahrada a vzpomínky mě přitáhly zpět. Celé hořejší patro mé bývalé manželky jsem nechal předělat. Jediné co jsem ponechal, byl pokoj černovlásky, do kterého jsem chodil spát. Tak nějak jsem cítil, že je stále se mnou. Personál v domě už nebyl, mimo zahradníka a uklízečky tu bylo prázdno. Osamostatnil jsem se a dokonce začal znovu i vařit. A že jsem byl v té zástěře zatraceně sexy. 

Narozeninová oslava se nezastavitelně blížila a já ač nerad, jsem musel začít domlouvat detaily. Co si budem, muselo to být velké a honosné. Všichni na to čekaly. Jistý standart od Adriena Agresta. Bulvár se předháněl, aby něco na mě našel, marně. Takže si logicky bude chtít smlsnout na mých narozeninách. V příštím životě budu taky jeden z nich a otravovat život nechutně bohatým lidem. 

"Proč to sakra nechutná tak jako od ní." položil jsem sklenici s ananasovým džusem na kuchyňskou linku. 
"Protože, to nedělala ona?" uslyšel jsem za sebou Kima, až jsem sebou trhnul.
"Jak si se sem kurva dostal?!" zařval jsem v šoku. 
"Bylo otevřeno a tvoje ochranka je celkem fajn." ušklíbl se a vzal si můj džus.
"Děje se něco?" řekl jsem už trochu mírněji, ale odpovědi se nedočkal."
"Tak co narozky?" podíval se na mě a natáhl se po flašce alkoholu.
"Za pár dní bude mejdan, jak jinak." pokrčil jsem rameny.
"Hmm tak to bude chtít nějakou kočku, která by ti zatančila." kopl do sebe hned dvojitýho panáka.
"Na co narážíš?" zbytečná otázka, bylo mi to jasné.
"Na to, že je nejvyšší čas zvednout svojí prdel a jet za ní." podíval se mi tvrdě do očí.
"Za Marinette?" zalapal jsem po dechu, až jsem se musel posadit na barovou židli.
"Za kým jiným, už takhle vypadá, že umře." odfrkl si.
"Stalo se jí něco?!" hlas se mi změnil na zoufalý.
"Kromě tvrdé odvykačky, absťáku po kokainu nic. Celé dny tvrdě maká a místo jídla pije chlast." přejel si rukou po obličeji, očividně z ní byl zoufalý taky. 

Rozjel jsem se a ve zpětném zrcátku jsem viděl hraniční přechod do Španělska. Ruce na volantu se mi potily, nemohl jsem se skoro pořádně nadechnout jak vynervovaný jsem byl.

"Nechce mě . . ." zašeptal jsem smutně.
"Nechce, ale potřebuje. Moc dobře to ví." bouchl Kim pěstí do stolu. 

V hlavě se i honily všechny možné situace, které by mohly nastat až jí spatřím. Kdyby mě potřebovala jak tvrdil Kim, dávno by mi to dala vědět. Doufal jsem teda. Odjela, protože chtěl jednou udělat něco podle sebe. Vůbec mě nenapadlo, že to byla jen zástěrka jak někde mimo civilizaci podstoupit odvykačku. Nepřišlo mi, že před dvěma roky byla sjetá, když mě líbala. A pokud byla, znamenalo to, že necítila to stejné jako já. Vjel jsem do vesnice a podle navigace statek, ve kterém měla být byl přímo na konci cesty doprava. Zaparkoval jsem, vytáhl klíčky ze zapalovaní a dost nesměle vystoupil z auta. Plot byl kamenný a v něm malá dřevěná branka. Zhluboka jsem se nadechl venkovského vzduchu a vstoupil na pozemek.